(bob) Probudil jsem se do krásného rána v Malaze ještě s kocovinou. Pod námi
je bar “Café con Libros”, kde nám v pokročilé hodině přinesli lahev
červeného, myslím, že to bylo místní. Moment. Tak nic, ani FK si nevzpomíná.
Ale ročník to byl 2006. Každopádně nám chutnalo a zvláštní sýr z La Manchy
bez chuti ho skvělě doplňoval. To ale nebylo vše.

Abychom si sobotní noc v rodišti slavného Picasa užili, vypili jsme víceméně
na ex PETku obdoby sangrie na náměstí s holubníkem, kde si hrával malý Pablo
(Pablito?), tedy na tom náměstí. Silný vítr vychladil mramorové
lavičky přesúnosnou míru a my neměli sezení a už sme si to razili na
roh toho samého
náměstí do baru “Calle de Brusselas”, kde nám ke sklenkám červeného nosili
mističky směsi oříšků, protože Španěl jí, když pije, a proto v místních
lokálech nabízejí rozmanitosti k přikusování. A že se tu přikusuje ve
velkém, jak jsme měli příležitost pozorovat v podniku “Taberna něco něco”,
kde si zástupci davu místních, kteří v úctyhodném počtu vyrazili na “tapas”
(to jsou ty příkusky), skleničku a pokec, dopřávali tu smažené kalamáry, tu
grilovaný lilek zalitý hnědou omáčkou, tu krevetky, tu bramborový salát, tu
hranolky, tu talíř se šunkou uzenou ve studeném kouři, zatímco my jsme
srkali sladké dezertní víno z Malagy a “Seco Aňejo”, které chutná jako
medovina, načepované ze soudků z výšky do deckových panáků, abychom načali
večer pěkně ve stylu.

A proto všechno mě teď trochu bolí hlava a až dojíme půjdeme si zaplatit
ještě jednu noc v tom rohovém pokoji s obrovskými francouzkými okny na tom
náměstí s holubníkem.