(bob) Neni příjemný zjištění, že naplňuju ňáký klišé. Zároveň neni přijemný, když podlehnu trendu. V mym připadě to klišé bylo : „Namibie je fotografův ráj.“ a ten trend byl „jet se podivat na červený duny v Sossusvlei (čti jakkoliv)“. Je to atrakce numero úno a jak řikaj Francouzi „le must“. Čék tam eště nebyl a už k tomu musí mít vztah. Nedá se ovšem říct, že si nemůže udělat obrázek dopředu, neboť Sossusvlei je nejprezentovanější obraz Namibie a každý pitomý safari ho má na svym letáčku. Třeba ty mrtvý stromy na bílý zemi před červenou dunou pod modrym nebem jsou něco jako součást imaginativního kolektivního podvědomí lidstva, stejně jako Alpy s chalupama (kdo nevěří, ať si zajde k Číňanům), Sahara s velbloudem, tropický pláže s kokosovýma palmama či Ňujorský panorama. Takže jet do Sossusvlei nebo ne? Naštestí, vidět na fotce a vidět na vlastní voko je věc jiná a čéku to prostě nedá. Voila, podlehnutí trendu.
Potíž s celou touhle legrací je, že vod hranice(=vnější brány parku) je to k Sossusvlei dobrejch 60km. Vnější brána se votvírá s rozbřeskem, což je shodou okolností taky jedna z nejlepších dob pro kochání se. Existuje ještě možnost spát uvnitř parku v kempu a vyrazit za rozbřeskem vnitřní branou, která se za tímto účelem votvírá vo hodinu dřív. Kemp v Sesriem (ten v parku) má ovšem pověst velmi drahýho špásu a celej podnik tedy smrdí vydíráním. (Nakonec to tak drahý nebylo a v duchu sem se klukům omluvil.)
Neznaje správný ceny sme si v předvečer ustlali vedle cesty a jali se spát al fresco. Musel jsem se vzhledem k svýmu nocležníkovi dopustit lži, když sem na votázku : „Co to tady vyje?“ odpověděl, že nevím, ačkoliv sem se silně domníval, že to sou hyjeny. Rači sem se bál sám a nechal parťáka v klidu dřímat.
Přežili sme a hodinu před svítáním naskočili na Ping-ponga a vystřelili směr Sesriem (brána parku), abychom nepřišli ani vo jedinej paprsek dopadající na ty duny. Před branou už byla fronta fórbájfórů, kterou jsem samozřejmě předjel. Bez výčitek, anžto voni mě zase předjeli cestou k bráně. Spolujezdec už byl notně tuhej zimou – vono když je plus prd stupňů a svištíte nějakou šedesátkou, tak vám ztuhnou rysy – když sme teprv vyrazili na tu šedesáti km štreku za těma dunama. Po 45i km mi spolujezdec odpad zmrznuv. Tak sem zpomalil.
Od konce asfaltky je to k Sossusvlei dalších pět kilo pískem, kterej projedou jenom náhony na čtyři kola, což naše motorka nemá, tak sme šli pěšky a důkladně při tom roztáli. Ještě bych měl vysvětlit co to je ten vlei, páč tam jsou aspoň tři : Sossus-, Dead (to je ten s těma mrtvejma stromama) a Hidden (ten sme nenašli). Vlei je prostě pánev, zpravidla bílá a zpravidla vyschlá, ale když zaprší – i to se občas děje -, tak se k životu proberou různý řasy a bůh ví, co tam je zaschlý, a vše se hodí do různejch odstínů. To je ovšem pověst, kterou nemůžu hodnověrně potvrdit, páč sem to neviděl.
No a nastalo dilema : bylo to tam jako pěkný, to jo, ale něco mi řikalo, že fakt úplně ráno by to bylo ještě lepčí. Jenže, jak sem řek, někde psali, že to tam je hrůzu drahý spaní a mě se příčilo jim dávat ty peníze, jenom kvůli tomu, aby mě pustili dřív kouknout se na tu nádheru, která jim stejně nepatří a nijak se vo ní ani nemusej starat a vůbec. Jenže mi to nedalo a zkusil sem se optat, kolik by to teda stálo a k mýmu vyjevení, to bylo slušný a vůbec ne tak drahý. Takže sme vomrkli fočus, co se tam hrál na plazmě, polkli pár Winduků a hůrá na kutě, abysme mohli ráno vyrazit do tý hrozný pouštní zimy.
Nebudu vás už napínat, spolujzdce sme navlýkli do všech našich svršků a spodků a ten cestu přežil bez zjevnejch omrzlin a slyšitelnejch nářků. Ráno to samozřejmě stálo zato, na místě činu sme byli takřka první, díky pohotovému autostopu na konci cesty, a za odměnu sem si nadělil úkol vylýzt na nejvěčí dunu, co sem tam viděl. No a jak už sem předeslal na samym začátku – byl to fotografickej ráj a já sem byl šťasnej, že můžu bejt jednim z mnoha, kerý na tu krásu popatřili a vyzkoušet si ji zachytit tim přístrojem.
