Město, co se houpe v bocích

(FK) Necelou hodinu poté, co jsme v pasech měli v ručně vypsaná senegalská víza už jsme seděli namáčknutí v taxíku směrem na hranice a křičeli na řidiče, ať jede sakra pomaleji. Po unylých dnech strávených v mauretánském Nouakchottu nás sousední země proslulá rytmy bubnů lákala a my se propadli v příjemné očekávání. Po nečekaně krátkých formalitách na obou stranách hranice jsme špinaví tak, že jsme si na oblečení mohli malovat do vrstvy prachu obrázky, naskočili do luxusního mercedesu bláznivého mauretánského profesora matematiky a nechali se odvézt do Saint Louis. Okraje větších měst jsou všude víceméně totožné, stejně tak příjezd do tohoto byl podobný ostatním. Ovšem ve chvíli, kdy jsme těsně před setměním vystoupili na životem tepající ulici lemované francouzskými koloniálními domy s balkónky, se nám nepochybně zvětšily oči, abychom lépe viděli, a natáhly uši, abychom to všechno lépe slyšeli.

Continue reading Město, co se houpe v bocích

Čo robiť v Nuakšotu?

(bob) Jsou města tak pěkná a fotogenetická, že se vám foťák přímo dere z brašny a kamkoliv jím namíříte, máte zaručeně pěkný obrázek. To ovšem není případ Nuakchottu. Jsou města tak odpudivá, až jsou fascinující a eo ipso fotogenetická. Fotit v nich sice vyžaduje trochu kuráže, ale jakmile se do toho dostanete, výsledky budou vaši odměnou. Želbohu, Nuakchott není ani dostatečně odpudivý. Tímto se chci omluvit, že jsem nedostál fotografické cti a nic jsem nevyfotil.

Continue reading Čo robiť v Nuakšotu?

Čundr na pískovišti

(bob) Tož sme si řekli, že někde ty prachy za velbloudy (rozuměj trek s velbloudy) utratit musíme a proč ne třeba uprostřed Sahary. „Uprostřed“ je míněno obrazně. Pochybuju, že geometrický prostředek je něčím zajímavější, než okolí pohoří Adrar v lůně mauretánské pouště. (Na úvod třeba vysvětlit, že lidová představa pouště jako moře písku je lehce mimo. Písek pokrývá jen zlomek Sahary a z toho jen část je zvlněna v duny. Zbytek je poušť kamenitá neboli hamada.)

Continue reading Čundr na pískovišti

Přízrak města v kouři a písku (a supi v zádech)

(FK) Jedna věc vás v Nouadhibou potěší zcela jistě. Je to vědomí, že tady nebudete muset zůstat dlouho. První město za Mauretánskou hranicí je přístavem těch, kteří právě přijeli a nechtějí hned první den či noc strávit cestováním jinam. Uprostřed pouště se vám stěží podaří uvěřit, že velbloudi pojídající odpadky, kozy promenádující se ulicemi, lidé postávající před zaprášenými obchody a obydlí postavená z kartonů, která se zjeví hned, co uhnete z jediné hlavní silnice nejsou jen hříčkou vaší fantazie. V neutěšeném Nouadhibou vystupuje usměvavá lidskost jeho obyvatel jako záchranná berlička, po které skočíte a odmítnete se pustit.

Continue reading Přízrak města v kouři a písku (a supi v zádech)

Nuda, písek, písek, nuda, hranice

(FK) Přesouváme se každých par dní stovky a tisíce kilometrů auty, autobusy a vlaky a čas strávený se sluchátky v uších a pohledem skrz okno nám utíká čím dál tím rychleji. Jsou ale silnice, vedoucí krajinou, jenž vám nedá klidně si číst nebo jen tak sedět.  Jednou z nich je jediná asfaltová silnice vedoucí tisíce kilometrů Západní Saharou. Jedinými připomínkami člověka, jakés takés civilizace a vůbec života, jsou benzínky co x set kilometrů a stanice Marocké armády kontrolující náš pas. Poušť vám dovolí vidět věci, kterých byste si jinde nemohli všimnout.

Continue reading Nuda, písek, písek, nuda, hranice

Tam, kde ční červený kamení (ochutnávka)

(FK) Přidáváme pár fotek z treku v marockém High Atlasu, kolem hory M’Goun. Výhledy byly parádní, kaňony kouzelné, průvodce nás opíjel fíkovicí, Berbeři nás hostili ve svých skromných příbytcích čajem a jednomu z nich jsme ošetřili pořezanou ruku. Oslavujme slivovici jakožto dezinfekci a mašličky z náplastí místo sešívání. Více snad někdy příště.

Continue reading Tam, kde ční červený kamení (ochutnávka)

Je libo opičku či polívčičku?

(FK) Když vás do jakéhokoliv města přiváží vlak, máte jedinečnou možnost vidět, jak se postupně skládá do soudržného celku. Marrakech pomaličku vyvstával z (polo)pouštní krajiny. Jako první se na za oknem zjevily osmamělé domečky, stejně pískově červené, jako země, ze které vzrostly. Pak chvíli nic, aby za chvíli naši pozornost upoutala vyprahlá pláň s fotbalovými brankami. Následovaly spletité bludiště nízkých příbytků z hlíny, pneumatik, plastu, dřeva, zkrátka z čehokoliv, z čeho můžete postavit čtyři zdi a střechu nad hlavou. Někde z nitra tohoto slumu se kouřilo a na jeho okrijích posedávaly mezi skládkami plastových lahví ušpiněné děti. Pak už se nám jedno ze čtyř marockých královských měst složilo před očima bleskově – zástavba krychových domečků z nepálené hlíny a první zdobená obydlí. První ploty, první palmy, první měšity. Když nás nádraží pohltilo do nablískané haly, aby nás hned nato vypustilo gigantickou prosklenou bránou na ulici, stáli jsme uprostřed nové čtvrti. Taxikáři se poprali o naši přízeň a dirhamy, aby nás jeden vyvolený odvezl skrze upravené ulice lemované palmami a luxusními hotely s islámsými věžičkami, až do starého centra – mediny. V hotelu jsme se vyškrábali se do pátého patra, shodili batohy … a shlédli dolů.

Continue reading Je libo opičku či polívčičku?

Koukejte se ztratit (ve Fezu)

(bob) Pokud se nám Šífšáven zdál jako městečko z pohádky, pak příjezd do Fezu byl vystřihnut z úplně jiného příběhu, avšak o nic méně fantaskního.

K městu jsme se přiblížili už za soumraku a na předměstí jsme měli vlastně první příležitost prohlédnout si jak vypadá „normální“ marocké velkoměsto zbavené vábivých příběhů. Dychtíce po exotice jsme museli uznat, že je to vlastně obyčné město se širokými bulváry a přecpanými autobusy. Jedinou „exotickou“ vyjímkou byli policajti, kteří tu jsou bez nadsázky na každém rohu a státní vlajky, které tu jsou bez nadsázky na každém kroku.

Continue reading Koukejte se ztratit (ve Fezu)

Jako hadr na klacku – zážitky z lázní

(FK) Představte si domeček uplácaný z hlíny. No, představte si radši chýši uplácanou z hlíny, namalovanou na modro. Jsou to městské lázně (hamamy), které hodlám navštívit, a tradičním způsobem tak očistit svě tělo i mysl.

Vcházím do prostorné, zářivkou osvícené místnosti, „něco-jako-recepce“, kde právě není ani noha a tak tupě postávám. Postávám a postávám … a tu se z poza závěsu vyřítí maličká, oplácaná arabka, ze které stoupá pára a nahá prsa ji visí těsně nad mokrými kalhotkami s Disneyovskými postavičkami.

Umím anglicky a francouzsky, ona arabsky, což rozpoutá veselou konverzaci našich rukou a obličejů. Dle „pokynů“ se odstrojím do stejného zbytku oblečení jako ona, a ze slova „plastik“ pochopím, že si mám vzít jeden pár z nepřeberného množství v koši uložených umělohmotných přezůvek. Rychle a nenápadně se snažím najít ten nejméně zapařený a oslizlý, ale to už mě paní lázeňská popostrkává a ukazuje cestu za závěs. Vyzbrojena kyblíkem, ve kterém je menší kyblík, ve kterém je tuba se šamponem, hřeben s nejedním dlouhým tmavým vlasem a kus igelitu s hmotnou, která přírodně voní, vcházím do samotného nitra lázní.

Představte si dvě malé propojené místnosti, připomínající světlem a barvou jeskyni, kachličkami a odtokovámi kanálky pak jatka. Kromě nízké zídky na sezení po obvodu obou místností a horkého pramenu vytékajícího ze zdi nic jiného nevidím, a tak stojím a zírám v očekávání, kdeže a jakže budu očištěna. Chvíli se brouzdám centimetrovou vrstvou vlažné vody, než si uvědomím, že se mi zaplétají cizí vlasy mezi prsty, pročež si radši sednu a nic nedělám. Když přiběhne moje arabka a naplní mi kýbl horkou vodou z pramene, začnu si dle pokynů ruko-řeči polévat a šamponovat hlavu.

Do místnosti se začínají trousit další čistoty chtivé návštěvnice, ležérně si sedají přímo na podlahu a lijí na sebe kýbly vody, co špinavá kůže ráčí. V šeru se mi tak před očima rýsují siluety žen tak tlustých, že pro důkladné umytí břicha si musí nadzvednout několik jeho dalších částí, včetně poprsí, jak se vzájemně omývají a oplachují. Sotva od nich dokážu odtrhnout zrak, vleče mě lázeňská do druhé místnosti na masáž. Ta je natolik absurdní, až mám chvílemi pocit, že kouzlu hamamu snad opravdu propadnu.

Ležící na gumové podložce na zemi, s tváří ve vrstvě neodteklé vody, nechávám si arabkou mydlit a mačkat záda. Její síla, mokrá podložka a voda na zemi způsobují nevídaný efekt – vždy, když přitlačí, ujedu jí v daném směru pod rukama o několik desítek centimetrů, přičemž moje tvář těmito skluzy drhne po podlaze a sbírá všechny vlasy na zemi ležící v rozsahu metru čtverečního. Vžůůůůůůůům doleva. Vžůůůůůůůům nahoru. Snažím se pravidelně dýchat, abych nevybouchla smíchy, v čemž mi ale arabka brání nepravidelným poléváním mého těla, tedy i obličeje. Vrchol celé šou přichází, když se mi v rámci rovnání zad přilepí studenými vytahanými vnadami podél páteře a silně mě stiskne. Vžůůůůůůůůům. Opláchnutí žíňkou – drátěnkou proběhne poměrně pokojně a čistá jako nikdy se balím do propůjčeného ručníku. Otázka na závěr: Jak voní ručníky skladované dlouhou dobu ve vlhké místnosti bez oken?

Tak to bychom měli aklimatizaci.

Vyšmoulenej Šífšáven

(FK) Vstoupit do šífšávenské mediny (starého města obehnaného zdmi) je jako vstoupit do světa, o kterém jste si vždy mysleli, že ho někdo jen dobře napsal. Je to jako pohádka bez úprav pro děti. Na rozdíl od ostatních, třebaže větších, medin je okouzlující svou sevřeností a poměrně malým počtem obyvatel. Přesto vás neokrade o zážitek ztratit se uprostřed spletitých uliček. Ty jsou surrealisticky rozteklé a předvším – modré. Modré jsou zdi, modře jsou malovaná okna a dveře a modrý je někdy i chodník mezi domy. Vše dohromady pak připomíná šmoulí vesničku.

Continue reading Vyšmoulenej Šífšáven