(bob) Evropa je mrtvá, ať žije Afrika … jen pár fotek ze španělské enklávy, kde, abych tak řekl, nevíte čí jste. Už tam, ještě tady? Nebo už tady či ještě tam?
Blaze v Malaze
(bob) Probudil jsem se do krásného rána v Malaze ještě s kocovinou. Pod námi
je bar “Café con Libros”, kde nám v pokročilé hodině přinesli lahev
červeného, myslím, že to bylo místní. Moment. Tak nic, ani FK si nevzpomíná.
Ale ročník to byl 2006. Každopádně nám chutnalo a zvláštní sýr z La Manchy
bez chuti ho skvělě doplňoval. To ale nebylo vše.
Abychom si sobotní noc v rodišti slavného Picasa užili, vypili jsme víceméně
na ex PETku obdoby sangrie na náměstí s holubníkem, kde si hrával malý Pablo
(Pablito?), tedy na tom náměstí. Silný vítr vychladil mramorové
lavičky přesúnosnou míru a my neměli sezení a už sme si to razili na
roh toho samého
náměstí do baru “Calle de Brusselas”, kde nám ke sklenkám červeného nosili
mističky směsi oříšků, protože Španěl jí, když pije, a proto v místních
lokálech nabízejí rozmanitosti k přikusování. A že se tu přikusuje ve
velkém, jak jsme měli příležitost pozorovat v podniku “Taberna něco něco”,
kde si zástupci davu místních, kteří v úctyhodném počtu vyrazili na “tapas”
(to jsou ty příkusky), skleničku a pokec, dopřávali tu smažené kalamáry, tu
grilovaný lilek zalitý hnědou omáčkou, tu krevetky, tu bramborový salát, tu
hranolky, tu talíř se šunkou uzenou ve studeném kouři, zatímco my jsme
srkali sladké dezertní víno z Malagy a “Seco Aňejo”, které chutná jako
medovina, načepované ze soudků z výšky do deckových panáků, abychom načali
večer pěkně ve stylu.
A proto všechno mě teď trochu bolí hlava a až dojíme půjdeme si zaplatit
ještě jednu noc v tom rohovém pokoji s obrovskými francouzkými okny na tom
náměstí s holubníkem.
Las Alpujarras – podzim na konci serpentin
(FK) Granada voněla kouřem vonných tyčinek a chutnala jako kebab completo, přesto jsme ji opustili pro volání Sierra Nevady. Stoupání serpentinami snad o něco málo užšími než sám autobus přineslo hlavně Bobovi netušený požitek z jízdy. Jaká škoda, že jeho českému „Ty vole, ty vole … Ty vole tak proč má tak velký autobus, debil. Se pobleju.“ nikdo nerozumněl. Sinalý obličej snad ale mluvil za vše. Údolíčka Las Alpujarras s bílými domečky na samotných okrajích srázů mi připadala, jakoby někdo v horách rozsypal kostky cukru, Bobovi jakoby tam na… pták.
Ve vesničce Trevelez jsme měli vystavit testu naši horskou výbavu a fyzičku. Nemůžeme úplně říci, že by nás výsledek nepřekvapil. V Granadě jsme pozapomněli lžíci a nůž, v Praze pak část benzinového vařiče. Mně se motá hlava, když rychle vystoupám 900 výškových metrů a ke všemu fouká. Co fouká! FOUKÁ! Z některého z těchto důvodů jsme den první nezdolali vrchol Mulhacén a následující Siete Lagunas. Kochali jsme se však podzimními andaluzskými výhledy a cestou samotnou, stejně jako mrtvolnou nehybností vesničky ve chvílích siesty po našem návratu.
Největšího zážitku nám však bylo dopřáno (jak jinak než) skrze naše žaludky, když nám po dvou dnech jídla neteplého (tedy studeného) naservírovala horkokrevná a úchvatně milá paní domácí talíř s místní šunčičkou, jelítkem, grilovanou klobáskou a opékanými brambory.
Maličko vymrzlí po třech dnech v 1500 metrech, těšili jsme se na vyhřátou přímořskou Malagu tolik, že rozhodnutí o způsobu dopravy padlo na autobus jedoucí v 5:45. Sbalit sebe i stan za tmy a vydat se na zastávku kilometr vzdálenou nebylo úskalí největší. Tím se stalo až zjištění v 6:15, že autobus zřejmě jede z jiného místa nebo nejede vůbec. Touto skutečností probráni, vydali jsme se stopovat první ranní řidiče. Zastavené vozidlo někdy před půl sedmou nebylo nic jiného, než autobus jedoucí v „5:45“.
FK Bob dobyl Andalusii
(FK) Pakliže se chcete za dva dny přesunout z Barcelony do Granady:
- stopujte
- nechejte směšnějšího z dvojice stopovat s cedulí na hlavě, na jedné noze, nechejte ho poskakovat, mávat a tlemit se, co jeho sebeúcta dovolí.
- když se někomu blázna zželí, rozumně španělsky vysvětlete, kam máte namířeno a navažte přátelskou konverzaci.
- pošuka nechejte sedět na zadním sedadle.
- první den se třemi auty dopravte za Valencii a spokojeně ulehněte co nejblíže silnici.
- ráno se opláchněte pomocí zavlažovače trávníku a vyrazte ke krajnici.
- v 10:00 stopněte větrem ošlehaného, opáleného, vysmátého dědu, a domluvte se s ním, že vás ve dvě hodiny vyzvedne a odveze přímo do Granady.
- dejte si kafe, projděte se blízkým městečkem Oliva a objevte Anglickou hospodu, kde mají levné pivo.
- hnáni časem upusťte od představy vonícího fish and chips a ve 13:30 se vraťte na smluvené místo.
- s úsměvem vyhlížejte bílý pickup.
- o půl třetí buďte rozumní a řekněte si, že zdržet se může každý.
- vyhlížejte bílý pickup.
- kdykoli se na horizontu objeví bílý pickup, zaradujte se „Chlap je tady!“
- nebuďte překvapeni, kolik je ve Španělsku bílých pickupů.
- v 15:00 začněte znovu stopovat.
- když v 15:15 zastaví ošlehaný, opálený, vysmátý děda v bílém pickupu v protisměru, pookřejte a souhlaste, že vás vyzvedne ve čtyři.
- jen tak se poflakujte, na tu chvíli, než přijede, nemá smysl nic kloudného dělat.
- zasmějte se vtípku podezřívavějšímu z vás, že v pět začnete znovu stopovat.
- ve čtyři začněte vyhlížet bílé pickupy.
- kolem půl páté si všímejte i těch stříbrných.
- před pátou se ujistěte, že váš čerstvě vytvořený pavlovův reflex na jakýkoli světlý pickup funguje se zarážející přesností.
- v pět se smiřte, že jste za celý den tak unavení čekáním, že stopovat už nebudete.
- seďte opodál silnice a s vědomím, že den je nenávratně ztracen, konečně vytáhněte učebnici francouzštiny.
- už na nic nečekejte, učte se slovíčka (kromě chvil, kdy bezděky hledáte na obzoru bílý pickup).
- v šest nastupte do odporně bílého pickupu ošlehaného, opáleného, vysmátého dědy, co vás odveze až do Granady.