(FK) Milí fanoušci. S více než ročním zpožděním se váš oblíbený tým FK Bob vrátil ke svému blogu, aby jej dokončil. Poslední dny v Africe jsme si jednoduše užívali a nechtěli trávit čas psaním. Dlouhou dobu po návratu jsme v kulisách chladné (nikoliv podnebím) střední Evropy jaksi nenacházeli slov. Pak jsme udělali dohodu. Bob dodělá fotky, já dopíšu texty. Parádní snímky už poměrně dlouho čekají, až budu schopna bez fňukání, že chci zpět, napsat alespoň pár slov. Je tedy na čase vypořádat se s mou částí úkolu.
Loni v létě jsme vás zanechali někde uprostřed Namibie v obklopení nekonečného horizontu písečných dun. Ráda bych vás teď odtud odvezla zase kousek na jih.
Abych vám osvěžila paměť, Namibie je obrovská. Podle statistiky hustoty obyvatel byste měli potkat na kilometru čtverečním dva lidi. Když jich pak žije na jednom místě víc, třeba i několik tisíc, lehce se pak stane, že dlouhé stovky kilometrů projíždíte krajinou bez toho, abyste viděli jednoho jediného. A přesně tak často vypadaly naše celodenní jízdy na motorce. Euforický pocit, že jsme pány cesty, co cesty, celé země, občas nahlodávaly pochyby, jak dlouho bychom čekali na pomoc v případě, kdyby se našemu křehkému Pingpongovi něco stalo. Nutno dodat, že lehkovážnost, kterou jsme nabyli v zemích západní a střední Afriky nám dovolila nevézt sebou kromě brzdových destiček žádné jiné náhradní díly.
Míříce na jih a pak ostře na západ, vydali jsme se do Lüderitzu, dalšího z germánsko-afrických měst ležícího na pobřeží Atlantského oceánu. Cesta k němu je zpestřena minimálně čtyřmi výjimečnými až divnými jevy.
Prvním jsou divocí koně. Teorií, kde se ve vyprahlé oblasti několik desítek kilometrů vzdálené městu Aus vzali, je mnoho. Jisté ale je, že jsou jediní svého druhu a přizpůsobili se podmínkám životu v poušti. My jsme měli to štěstí zastihnout jich dobrou stovku u jednoho z mála uměle vybudovaných napajedel. Byl to zážitek stejně tak extatický (vidět divoké koně chce přece každý, že jo, ty vlající hřívy, ta svoboda!), jako bizarní (vidět jejich ležící těla rozesetá v žáru měsíční krajiny je jaksi nemístné).
Podruhé zajímavou pak silnici do Lüderitzu dělá území, jimž prochází – sperrgebiet – uzavřená a střežená zóna o velikosti Albánie, ve které se těží diamanty. Přestože těžba probíhá jen na pěti procentech tohoto území, je striktně zakázáno pohybovat se mimo cestu, která jej protíná. Když k tomu přidáte poměrně časté značky upozorňující na přítomnost hyen po dalších 40 kilometrů, dělá to váš výlet na motorce poměrně dobrodružným.
A pak je tady hrad. Jako fakt. Opravdický a díky palmovým kulisám také dost komický. Jmenuje se Duwisib Castle a v roce 1907 si jej nechal vystavět “Baron” Kapitán Hans Heinrich von Wolf, narozen v Drážďanech s jedinou touhou – mít vlastní hrad.
Čtvrtým unikátem, který vyrůstá z písku už v samotné blízkosti Lüderitzu je Kolmanskop. Město duchů, město vystavěné v poušti na místě tak nešikovném, že jej písek postupně začal pohlcovat. Po první světové válce bylo již téměř vybydlené, přesto jej poslední obyvatelé opustili až v padesátých letech. Co z něj zůstalo, je možno obdivovat nejen zvenku, ale i v útrobách domů, které písek zasypal často do výše několika pater, v některých se v ladných vlnách vine místo koberce, jinde plní vanu namísto vody. Více vám o tom bude na požádání vyprávět Bob, já jsem toho viděla poměrně málo neb jsem většinu času strávila s úpornou kocovinou na lavičce tamější tělocvičny z počátku 20. století, zrekonstruované, a sloužící jako zázemí pro organizaci turistických prohlídek.
Samotný Lüderitz jen podtrhl vše německé, co jsme doposud v namibijských městech viděli a sladkým završením pro našince pak byla paní v informačním středisku, která se nám představila jako Mrs. Svoboda. A dále už to znáte, pohádku, kterak unavený tým FK Bob v milém městě odpočinek našel, zůstal v útulném backpackers, kupoval si piva, vína a maso na gril a pral oblečení. Což vždy trvá několik příjemných dní. Tentokrát ale naše plnohodnotné lelkování vyústilo v rozhodnutí, které mělo být od začátku naší cesty tím jediným zásadním – koupili jsme si letenky zpět domů. Z jihoafrického Kapského města, toho času za necelé tři týdny. Doplnili jsme zásoby, zkontrolovali výbavu a vydali se na poslední etapu naší cesty. Plán zněl: šestidenní trek kaňonem řeky Fish river a pak přímou cestou do Cape townu. Ztroskotali jsme málem hned na prahu Lüderitzu.
Abych se nezrapňovala snahou o popis byrokraticko-technických kliček týkajících se našeho v kamerunu zrozeného Pingponga, pověřila jsem Boba, aby se zachycení nečekané situace chopil on. Tímto mu předávám slovo.
(bob) Hlavní zápletka : Při rutinní kontrole vozidel opouštějící Lüderitz po jediné silnici vedoucí do a z Lüderitzu byla zadržena dvojice cizinců s pravděpodobně kradeným motocyklem.
Širší souvislost :
Po legálním zakoupení nového motocyklu čínské výroby v kamerunském Limbe jsme byli vystaveni dilematu, jak si obstarat SPZku čili jak jej “dostat na papíry”. Standardní doba vyřízení činila tři měsíce, které jsme samozřejmě čekat nemohli. Koupili jsme si SPZku i s techničákem jiného, legálně registrovaného stroje stejné značky i kubatury. Jediné co nesedělo, bylo číslo vyražené na motorce.
V gabonském Lambarene nám v noci SPZku ukradli. Vyhledali jsme specialistu na výrobu SPZtek, který nám na kus modrého plechu zhruba obdélníkového tvaru namaloval prstem novou SPZku. Vybaveni autentickou poznávačkou jsme si přece jenom radši nechali na četnících vystavit potvrzení, že nám originální ceduli ukradli. Důkazem bylo to, že tam nebyla.
S techničákem, který nepasoval na naší motorku, s etnocedulkou a s velkou úlevou jsme postupně překonali hranice dalších čtyř států.
Psychologický profil namibijského dopravního policisty:
Tak jak se na dědice něměcké koloniální správy sluší a patří, řídí se heslem, že pravidla jsou od toho, aby se dodržovala a kontroly od toho, aby se kontrolovalo.
“Prodaná motorka”
(monolog)
Bob – Papíry? Jistě. Číslo šasi? No, to vám vážně neřeknu. Nikdy sem ho nehledal. Aha, vy ste ho našel. Cože, není stejný? Moment. No skoro stejný je, ne? A to je problém, když to nesedí, jo? Ne, tohle nikdy nikdo nekontroloval dovopravdy, ani když sem ho kupoval ne. No, nic jinýho k tomu nemám, tohle sou fakt papíry se kterejma sem to koupil.
Tak já chápu, že to je problém. Co nějakou pokutu a my bychom zase jeli? Kradený? No to je blbost, dyť se na nás podívejte, kde bychom se zmohli na kradení. Zabavit motorku? To nemyslej vážně, pane policajt. Dyť už sme s tim projeli půl Afriky a teď už nám zbejvá jenom jedna země. Podivaj se, řidičák mám, pas taky v pořádku. Podivejte, tady mám, že mi ukradli originální značku. To něco znamená, ne?
Počkaj s tim voláním celní správě, dyť to nebude tak žhavý. Dyť voni mi to seberou.
No, kdybych měl nějakej papír, kde je číslo konstrukce, tak vám ho jisto jistě dám, to je jasný.
Číslo na ambasádu? To snad nebude nutný, ne?
Jak řikám pane celník, je to celý ňáký pomatený, já tomu sám nerozumim, nikdy sem si motorku předtim nekupoval, víte. Leda že bych našel něco s tím číslem šasi, řikáte?
Pánové, tady je takovej ňákej papír, sem eště našel. Úplně sem na něj zapomněl. Je tam nějaký číslo taky, ale je to francouzsky, takže moc nevim, o co jde. Klidně na to mrkněte.
Sedí? Fakt? No to sou mi věci. Tak to vážně nechápu. Víte, já nevim jak vy, ale v Africe a teď nemyslim Namibii, kde věci fungujou jak maj, ale v opravdový Africe, víte, to je prostě džungle. Já nevim, jestli to něco vysvětluje, ale určitě se shodnem, že tam je možný všechno. Včetně papírů s různým číslem šasi. No, abychom to uzavřeli, tady je papír s mým jménem a číslem šasi, takže je jasný, že sem ho neukrad. Tak že bychom jeli, co?
A nějakou pokutu, abychom se rozešli v dobrym, že bychom vám zaplatili? Ne? Tak díky a přeju pěkný den.
(FK) Sehraná fraška skončila potleskem dvou protagonistů a zároveň diváků za první zatáčkou a my se mohli vydat dál. Fish River Canyon je díky své délce 150 kilometrů druhým největším kaňonem na světě, místy hluboký až půl kilometru. Doslova na jeho hraně jsme se rozhodli, že 86 kiláků dlouhý trek v něm připíšeme na seznam věcí „Příště“ (hned vedle mého – příště si z Nigerie odvezu hrocha), protože nám došlo, že bychom jím ztratili příliš mnoho, (teď již drahocenných) dní. Romanticky jsme se alespoň nasnídali na vyhlídce, která dává možnost vidět kaňon od nevidím do nevidím, za což, jak uznáte při pohledu na fotky, stálo vážit cestu. Nehledě na to, že jsme se v rámci přesunu sem poprvé za dlouhé měsíce rozmazlili luxusním ubytováním ve stylu bed and breakfast a v chatičce v rustikálním stylu se v navoněných peřinách dívali na fotbal. (Prej “fotbal”. Semifinále Španělsko-Německo to bylo. Nejlepší mač mistrovství. – pozn. bob)
A pak už z plánu zbylo jen jediné, dojet do bájného města Kapského.
