Tenkrát na jihovýchodě

(bob) K ničemu o čem teď budu psát by nedošlo nebýt dvou lidí – Petera Jenkinse a jeho ženy Lizy Gadsby. A třeba říci, že osobní setkání s prvním z nich byl jeden z vrcholů naší návštěvy v Afi Mountain Drill Ranch, který proměnil celý zážitek v osobní zkušenost.

20100305_afi_mountain_0064Než se ale dostaneme do opičího království je třeba urazit mnoho kilometrů nigerijským divokým východem – vhodná to příležitost pro ilustraci místních poměrů. Infrastruktura v odlehlém koutě Nigerie není bůhví jaká, silnice jsou děravé, doprava pomalá, stewardky v autobusech nic nenosí, protože neexistují, k tomu vedro na umření. Takže to, co na mapě vypadá jako jasná záležitost se stává dobrodružstvím, notabene pokud je ta mapa prakticky slepá a z internetu nastudované klíčové body vám vypadnou. Kdybychom jeli do nějakého velkého města, asi by problém nebyl. Jenže my se přesouvali z jednoho národního parku do druhého. Navíc z jednoho nigerijského státu do jiného, takže sestavit „fahrplan“ se nedařilo, přesněji každému dotázanému se to dařilo jinak.

20100305_afi_mountain_0044

Byl druhý den cesty z NP Gashaka-Gomti do Afi Mountain Drill Ranch a my právě úspěšně utekli z autobusu, do kterého jsme tři hodiny a sto kilometrů předtím dramaticky úspěšně nastoupili, abychom zjistili že jsme postupně zavalováni pytli se zrním a zeleninou a že nás předjíždí prakticky všechno, do čeho jsme jinak mohli nasednout. Když tedy autobus konečně kleknul, vyžebral jsem pomocí kombinace rétoriky, selského rozumu a výhrůžek trochu jízdného zpátky a dali jsme se všanc osudu. Ten je v Nigérii ztělesněm bodrým lidem, který nás málokdy nechal na holičkách. Než jsme se rozkoukali, už jsme byli v péči chlapíků, kteří se jali nám shánět odvoz a v obležení studentů přilehlé univerzity, kteří nám nabídli nocleh, pokud bychom se do setmění nedostali z místa. Osud s námi měl však jasné záměry a tak se automobil, kterým jsme pokračovali dál na jih, stále častěji zavařoval a my (osádka sedadla spoluřidiče) a dalších pět lidí (osádka zadních tří sedadel) jsme museli vždy čekat, než vychladne a pak ho roztlačit. Před půlnocí a deset kilometrů od před konečnou (řidiče, nikoliv naší) jsme auto nechali stát nepojízdné podél cesty. Utrmácených nešťastníků zželelo se řidiči a když jsme se konečně dostali do města, přenechal nám svoji postel a šel spát někam jinam.

Ráno, po tradiční pouliční snídani (kdo neví, nechť nalistuje o dva články zpět), plni optimismu, že od Afi Mountain Drill Ranch nás dělí pouhých pár desítek kilometrů, přijeli jsme za pár posledních naira do města Ogoja, státu Cross River. Bankomat zafungoval a nás nemělo co zastavit. Jenže, na „autobusáku“ nikdo Afi Mountain Drill Ranch neznal. Naše mapa spíš jen napovídala, kudy se dát a žádná jiná nebyla k mání. Po hodinách zjišťování a vyjednávání jsme si pronajali „taxi“, s tím že nás za dva tisíce odveze až tam, že sice neví, kde to je, ale že se zeptá ve vesnici jménem Afi, což přece nemůže být daleko. Po hodině jsme dorazili do Afi village a k našemu a především řidičově zděšení jsme seznali, že tam žádná „mountain“ není a že abychom našli, co hledáme, měli jsme se z Ogoji vydat druhým směrem. Co teď?

Dohoda byla jasná, ale odvést nás k Afi Mountain by teď znamenalo nějaké další tři hodiny, které řidiči nikdo nezaplatí. Nebo zaplatí? – řidič nám zkusil naúčtovat novou cenu. Nezaplatí. My jsme svou stranu dohody dodrželi, taxikář má znát svůj rajón a pokud jezdí někam naslepo, tak je to jeho risk. Krom toho, kdybychom věděli, že pronajmutí auta ke skutečné Afi Mountain přijde tak draho, tak bychom počkali na nějakou sdílenou přepravu. Řidičův argument, že není zdejší a že to tu nezná nás neobměkčil. Celá hádka-diskuze pokračovala, zatímco nás řidič vezl do Ikomu, nejbližšího, půlhodiny vzdáleného, města, kde celá kauza skončila před policejním sborem.

20100305_afi_mountain_0035

Dojde-li v Africe k nějaké rozepři shromáždí se stařešina, vážení občané, mocipáni, předáci, hodnostáři a ve větším odstupu všichni, kteří se zajímají (čti všichni) k posouzení. Obě zúčastněné strany sporu přednesou svou verzi příběhu, zatímco obec diskutuje a vyjadřuje souhlas, příp. nesouhlas s řečeným. Nezřídka mě překvapí jak prostinká úvaha, elementární princip sine qua non každé funkční společnosti, zní mnohým Afričanům jako zvěstování a objev Ameriky zároveň. Kupříkladu, tentokrát jsem se hájil tvrzením, že dohody by se měly přece dodržovat. „Má pravdu ten chlapec“, pokýval zamyšleně hlavou vrchní četník. „Je to pravda, dohody by se měly dodržovat“, opakoval muž v civilu označovaný jako náčelník. „Slyšíš, dohody se maj dodržovat“, obořil se kdosi na zmateného taxikáře.

Spor se zpravidla řeší podle hesla „Kde není vítěze, není poražených“ (princip, který byl mimojiné uplatněn po zničující válce o Biafru), tak aby byla zachována harmonie obce. Řidič si z dvou tisíc ponechal jízdné za dva lidi z Ogoji do Ikomu, zbytek odevzdal a do dvou tisíc jej dorovnal náčelník z vlastní kapsy. Jeden z policistů nás nejdříve zavezl na chutný oběd a pak se jel s námi ujistit, že nás někdo za ty dva tisíce do Afi Mountain z Ikomu doveze. Nikomu z řidičů se nechtělo, ale co zmohli, když je o „požádal“ policajt. Po třech dnech jsme se tedy dostali, kam jsme chtěli a navíc jsme se dobře najedli.

20100305_afi_mountain_0008

S odstupem času můžeme říci, že návštěva rezervace v Afi Mt. byl jeden z našich nejšťastnějších kroků. Nejen, že jsme si užili krásných pár dní u piva uprostřed deštného pralesa ve společnosti opic, ale především jsme poznali úžasné lidi a získali cenné známosti, díky nimž jsme teď, kde jsme. Afi Mountain Drill Ranch je základna v džungli, která obstarává několik ohrazení, ve kterých se drilové (příbuzní mandrilů a jedni z nejohroženějších primátů na světě) a šimpanzí sirotci připravují na vypuštění do přírody. Za vším stojí organizace Pandrillus, kterou před víc než dvaceti lety založili Peter Jenkins a Liza Gadsby, cestovatelé, kteří si do Nigerie přijeli pro levné součástky na jejich Land Rover. Z absolutního ničeho a bez vzdělání v oboru vybudovali jeden z úspěšnějších programů záchrany divoké přírody. Dnes patří k celebritám v oboru a jejich osobnímu nasazení se vyrovná málokdo. A upřímně řečeno není, co závidět.

Po té, co se v Cross Rivers díky aktivitám Pandrilla podařilo zastavit lovení velkých primátů na maso, rozhodl se Peter uchopit problém u samého kořene, čímž je mýcení lesů. Za posledních deset let zmizelo v státě Cross Rivers 90% původního lesa (mimojiné domova kriticky ohrožené gorily nigerijské).

20100305_afi_mountain_0009

Vše, co jsme o Peterovi slyšeli z úst zaměstnanců a dobrovolníků pracující na „ranči“, bylo jako ze špatného filmu. Byli jsme přirozeně zvědaví, když jsme se dozvěděli, že má ten den přijet. Nefalšovaná celebrita, žádný vyšlehaný pozlátko, skutečnej hrdina. Kovboj – tak mu řikaj. Panebože, kdo může takový pověsti dostát?

Z černého landroveru, kterého už si v této části Nigérie dovolí zastavit málokterý policajt, vystoupila skutečnější kopie Clinta Eastwooda. Bohorovnost, autorita, vojáckost, nesrání se s ničim, aura rockové hvězdy, dikce žvýkače tabáku. To vše způsobilo, že čtvrt hodiny po té, co si k nám přisedl, na něj FK přestala koukat s otevřenou pusou a mě trvalo další půlhodinu, než jsem něco řekl. Nějak mi do toho obrázku nesedělo s jakou úzkostlivostí si nechával převazovat zraněný ukazováček. Později jsem se dozvěděl, že mu ho prakticky ukousl jeden z šimpanzů.

Peter pod záštitou guvernéra Cross Rivers založil speciální jednotku TASK force, která čítá pět lidí, má pravomoc zatýkat a používat střelné zbraně, jejím úkolem je bránit nelegálnímu kácení. Opice, jsou opice, ale dřevo je velkej byznys, takže netrvalo dlouho a Peter si udělal mocné nepřátele. Jeho žena, kterou obchází nemenší pověst, se proto snaží ho přimět, abys se vrátili do Států dřív, než bude pozdě. O tom, že nepřehání, svědčí např. nedávný incident, kdy se někdo rozhodl sundat projíždějícího Petera kamenem. Než se Peter dostal na drill ranch, kde se doslova doplazil do chatky šéfa ranče se slovy „Potřebuju tvoji postel. Padej.“, rozstřílel auto útočníků upilovanou brokovnicí, kterou teď vozí vždycky s sebou. A další historky následovali. Jak řekl nigerijskému prezidentovi z očí do očí, že je debil (wanker – v orig.) atd. Každý kdo ho zná, přidával další. I tady v Limbe, v Kamerunu, ho všichni znají, protože tu převzal stárnoucí zoo a předělal v další centrum záchrany primátů. Zvěsti se šíří, že několik lidí z TASK force jsou podplacení a že Peter je chodící mrtvola. Je to bohužel dost možné a nezbývá, než žasnout, kam až je někdo ochotný zajít, aby zachránil kus přírody.

20100306_afi_mountain_0081

Jak jsem již předeslal, setkání s takovým osudem a konfrontace s realitou boje o záchranu původní přírody vrhlo velmi specifické světlo naše prodlévání na „ranči“. K tomu přidejme sblížení se se švédským dobrovolníkem, který byl povolán na stavbu obřího ohrazení, které bude sloužit šimpanzům, tak aby nebyli rušeni člověkem a žili v ještě přirozenějším prostředí. Takový podnik vyžaduje pro začátek vysekání, vymícení a vyčištění deset metrů širokého a dva kilometry dlouhého pásu uprostřed džungle. Stačí jeden pohled na desítky metrů vysoké stromy, na spletitost porostu a je jasný, že to je hodně práce. V tropickém vedru. Ale místní kluci jsou šikovní s mačetami, když se na ně dohlídne. Námětů k diskuzím u chlazeného piva a krabiček PallMallek bylo tedy nesčetně. A kdyby nám nekončili víza a kdyby ostávání na ranči bylo zadarmo, tak tam asi teď stavíme mosty a ploty.

P.S. Kousek od ranče je nejdelší africká stezka v korunách stromů. Její stavbu inicioval Peter Jenkins.

P.P.S.  Připojujeme ještě několik fotek z Calabaru. Města na samém jihovýchodě Nigérie.

Pár slov potěší :