Vyhoštěni z ráje

(FK) Před příjezdem pro nás Angola znamenala dva a půl tisíce kilometrů špatných cest současně s transitními vízy platnými pět dní. Dost nepovedená kombinace. Přidejte k tomu informaci, že hlavní město Luanda je nejdražsí destinací na světě, a že teprve nedávno ukončená třicetiletá válka zničila infrastrukturu celé země a … pak se divte, že:

Lidé jsou tak milí a pohostinní, až si připadáte hloupě se všemi slovy díků na rtech. Děkuji sem, děkuji tam, mockrát díky, děkujeme moc, díky, díky, děkuju, děkujeme, snažíte se usmívat více než ve skutečnosti umíte, abyste se alespoň nějak odvděčili za všechno, co pro vás Angolani udělají. Ani jednou jsme neplatili za ubytování, spávali jsme ve stanu vedle katedrál, nenápadných kostelů, far, občas nám usměvaví páterové nabídli volný pokoj, jednou celý dům, několikrát snídani či oběd, nabalili nám konzervy a sušenky na cestu, starali se, vyptávali, naťukávali vážná témata, zajímali se o nás.

20100521_angola_0064

Zajímavé postřehy:

  • pro nevěřícího cestovatele ztělěsňuje páter sečtělého pohostinného chlapíka, zatímco jeho ovečky k němu vzhlížejí s náležitou úctou, jakožto k církevní autoritě.
  • být hoštěn a stále jen přijímat není tak lehké a dost možná vám to pomůže v sobě objevit netušenou dávku studu.

Abyste si nemysleli, že veškeré lidumilství leží pouze v rukou duchovních, nesmím zapomenout na romantické kempování na dvorku policejní stanice, několik metrů od moře, s výhledem na ostrůvek lemovaný palmami. Stan stavíte obyčejně těsně před setměním, tedy při západu slunce, kdy celý tenhle nepravděpopodobně idylický svět pohlcují nejkrásnější červánky, které jste kdy viděli.

A pak ta krajina. Je nekonečná a mění se tak nenápadně, že nakonec nedokážete říct, kde přesně skončily semišové zelené tropické kopce, a kde se zjevily palmové lesy, a kde vyprahlé savany s baobaby. Náhorní plošiny otevírají široké výhledy, které často na jedné straně uzavírá vysoké pohoří, na druhé oceán.

20100517_angola_0044Milým překvapením se stali policisté, kteří vždy byli tam, kde jich bylo potřeba, připraveni správně nás nasměrovat. Na rozdíl od svých konžských(-brazzavilských) kolegů neskrývali svou zvědavost za hloupé vyžadování našich pasů a vyplňování formulářů v každé vesnici, ale vesele se optali, kdože jsme, kam jedeme, jestli motorka dobře slouží, popřáli šťastnou cestu a čau.

Malou zapeklitost jsme policistům z imigračního oddělení připravili, když jsme se dobrovolně přišli udat, den po vypršení našich víz. Vystihnout způsobený byrokratický problém může následující útržek konverzace:

Úředník : „Proudloužit tranzitní víza nejde, takže jste tady vlastně ilegálně.“

My : „Právě proto jsme přišli. Co s tím máme dělat?“

Úředník (po několika minutách kroucení hlavou) : „No, jasné je, že teď jste tu ilegálně.“

My : „A co máme teda dělat?“

Úředník kroutí hlavou.

Po několikahodinovém čekání a pozorování našich pasů, neustále někým přenášených z kanceláře do kanceláře, jsme obdrželi dva velmi úředně vyhlížející papíry a ujištění, že s tímhle se bez problému dostaneme na hranice. Portugalsky neumíme, ale je velmi pravděpodobné, že jsme byli oficiálně vyhoštěni. Tak jsme se jeli deportovat do Namibie.

Ačkoliv jsme právě „díky“ délce víz v Angole strávili pouhých (plus mínus) deset dní, patří k tomu nej, co jsme za sedm měsíců cesty zažili. Zvedáme palce pro zemi, která měla být nejtvrdším oříškem.

(bob) Připojuji jěště něco pro představu o Angole. Jak se může každý snadno dozvědět Angola je v současnosti největším africkým „producentem“ ropy. K tomu přidejme Mistrovství Afriky ve fotbale,které se tu konalo na začátku roku. Modernizace, rekonstrukce, investice do infrastruktury dlouhou válkou ničené země je do očí bijící. Už v prvním městě, do kterého jsme přijeli, Mbenze Congo, které se směle nořilo z džungle, jsme před supermarketem začali chápat, že Afrika nám pomalu končí a začíná Jižní Afrika. K tomu ty ceny : párky v konzervě za 30 korun. O takové láci sme si do té doby mohli nechat zdát. Navíc, v Africe (západní a střední) jsou supermarkety pouze tam, kde je dostatek ultra-solventní bílé smetánky. Tady ale nebyl bílej nikdo.

20100521_angola_0070

Směsice zděděných marxistických představ o maloobchodu a současné vlně kapitalizace se projevuje například tak, že zatímco o supermarkety není v Angole nouze, pečivo v něm nekoupíte.

Pro angolské voňavé, teplé, křupavé, levné, chutné housky musíte k pekaři, který v menších městech nemá ani nápis na baráku. Podle vůně a srocení lidu ho ale vždy najdete. Ve vesnicích je pak pečivo na objednávku,a nebýt privilegovanými hosty, asi bychom se ke snídani ani nedostali.

20100522_angola_0084

Angola na sever od Luandy si teprve na první kilometry asfaltek zvyká, ale těch pár měst, která jsme navštívili – N’zeto a Ambriz – dávají nesměle na odiv zašlou slávu. Na širokých bulvárech protnutých parky, lemovaných chátrajícími koloniálními budovami úřadů, kostelů, vojenských pevností, vilami s terakotovými taškami, se nikdo neprochází a mezi děrami v cestě nikdo neprojíždí. Ne snad, že by města byla prázdná, ale těch pár obyvatel je umenšováno grandiózním designem jejich města, které se bez dobře zvládnuté restaurace jistě rozpadne.

O Luandě nemůžeme říci mnoho, neb jsme ji pouze projeli, ale za to středem, takže pár postřehů přeci jen máme. Především, kolující obraz Luandy jako ultra-drahého chaosu, kde se staví paláce, tam kde nejsou ani pořádné silnice, je prostě mimo. Na nás působila Luanda velmi městsky, s ulicemi, silnicemi, semafory, směrovými značkami, obchody, úřady, věžáky, hotely, benzínkami, kruhovými objezdy. Samozřejmě, že předměstí jsou méně učesaná, ale pro mnohá africká města jsou pořád vzorem urbanismu.

20100522_angola_0085

Z Luandy do Benguely vede luxusní silnice s výhledem na masy oceánské vpravo a vnitrozemské vlevo. Posledních 40km do Benguely je regulérní dálnice, až sem se tam s naším Ping-pongem bál. Problém ovšem je, že místní používají dálnici stejně jako normální silnici, takže minibusy zhusta a bez varování nabírají a vyhazují pasažery při pravém okraji, čímž nebohého motocyklistu, který se při jízdě drží při tomtéž okraji, nutí je dynamicky předjíždět, tak aby nebyl přejet náklaďákem v levém pruhu. Překvapením jsou i přechody pro chodce.

Vůbec, tohle soužití nového a starého, bohatého a chudého, moderního a primitivního, kapitalistického a socialistického je velmi charakteristické pro současnou Angolu.Dvě třetiny Angolanů žijí z dvou dolarů denně v domečcích z nepálených cihel a střechou z trávy nebo vlnitého plechu rozsetých po kopcích, s nimiž sdílejí barvu, jako by z nich vyrostly, to vše vedle sofistikovaných vzdělávacích komplexů ze skla a oceli, dálnic se značkami na odpočívadla, a to vše vedle koloniálních vil se zahradami, na nichž stojí zaparkovaná bílá 4 na 4, to vše vedle paneláků, před nimiž děti všech odstínů barvy kůže skákají gumu.

20100522_angola_0086

Tak vypadá Benguela, jedno z nejpříjemnějších měst, která jsme v Africe viděli. Největší devizou je zachovalá koloniální výstavba, udržovaná a obydlená plus příjemná pláž, která je tak blízko centra, že takřka tvoří jeho součást. Ráno se po ní projíždí traktor se zařízením na sběr odpadků a učesání písku. To prostě není Afrika.

A co máme pak říkat o Namibii?

Pár slov potěší :