(FK) Sotva jsme přijeli do Namibie, pocítila jsem nutkání koupit si dlouhou sukni a klobouk. Přestože mě Bob nařkl, že používám krajinu jako módní doplněk, zaregistrovala jsem rysy kovbojštění i v jeho chování. Jeho chůze se stala houpavou, zrak zahleděn do dálky, kroky začaly vést napříč hospodou přímo k barové židli. Je těžké odolat namibijskému kouzlu, protože:

Krajinu tvoří převážně poušť, ze které vyvstávají křivolaké siluety špičatých skalních masivů. Díky hustotě obyvatel dva lidi na kilometr čtvereční se stáváte pánem horizontu a denně můžete urazit stovky kilometrů po prázdných silnicích. Pod koly šumí buď prvotřídní udržovaný asfalt nebo se víří bílý prach štěrkových silnic. Kde se ocitnete, tam byste nejradši zastavili, tu na úpatí skalních masivů, tam uprostřed nekonečné polo/pouště, postavili stan a užili si západ slunce jako od naivního fotografa. Blahořečen buď namibijský lid, který kempování totálně propadl.

Namibijci, převážně ti bílí (potomci Bůrů, Němců a Angličanů) jsou zálesáci a přírodomilci tělem i duší. Díky této milé skutečnosti najdete kemp všude, kde příroda dala vzniknout něčemu obzvláště zajímavému. Je ale potřeba zasadit pojem „zálesák“ do místního kontextu. Země je obrovská, veřejná doprava chatrná, a tak každý zdejší „bušmen“ vlastní rychlé, pohodlné a velké 4×4. Ve chvílích volna obléklne celou rodinu do béžových plátěných kalhot pošitých kapsičkami bůhví na co, vzdušných košilí, kotníkových kožených bot a klobouků, a vyrazí kempovat. Naší představě o kemping placu jako travnatém místě, na kterém postavíte stan, by se vysmáli. Zdejší „kempsajty“ jsou vybetonované či štěrkové výběhy se středobodem v podobě braai spotu  – malého stolečku, grilu, kohoutku s vodou a odpadkového koše.

A tu se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu, vegetariáni prominou či přeskočí, bez braaie, čili grilování není Namibie. Zkušený zálesák (za nějž se snad můžeme po několika trapných okamžicích s plechovkou fazolí považovat) totiž nikdy nevyrazí strávit noc v přírodě bez chladícho boxu obsahujícícho: naložené maso, zeleninu na salát, omáčku a piva. Každá kempovací parta si také vozí svůj vlastní rošt a dřevo, popřípadě dřevěné uhlí. A párty začíná. Zatímco pánové v jedné ruce drží pivo a druhou připravují oheň a grilují masité pochutiny, dámy míchají saláty a ucucávají cider (jabčák).  Kolem pobíhají děti, v jakémkoliv teplu či zimě, bosé.

Pokud jste jestě nepropadli braii, pojďme si říct něco o cenách a výběru surovin. Díky rozvinutému farmářství a různorodosti zvěře vhodné k přípravě steaků si můžete vybrat mezi běžným kuřecím, hovězím, vepřovým, exotičtějším pštrosím a zebřím či několika druhy antilop (oryx, springbok, kudu, eland). Pamatujete si flák masa, kterým se krmil pes v Tomovi a Jerrym? Tak takový, cca třísetgramový steak pořídíte v obchodě za 60 korun – už naložený ve sladko-ostré barbecue marinádě. A co teprve klobáska stočená v dlouhou spirálu, připravená ze směsi zvěřiny a kořeněná tymiánem. Tři sta gramů za čtyřicet Kč. Pivo v lahvi po sobě němečtí kolonizátoři zanechali přesně podle českého gusta a pro mlsné jazýčky žen připravili zmíněnýcider, třetinka za patnáct. Co na takovou párty pod širým nebem říkáte? Ještě stále tomu něco schází?

Víno? Kombinace jihoafrických vinic takříkajíc za bukem a obliba hromadného popíjení při grilovaní vedla ke geniálně jednoduchému vynálezu – vínům stáčeným do dvou až pěti litrových krabic vylepšených o čepovací kohoutek. Přitom každé místní obyčejné víno z krabice, kterou máme ve zvyku z opodstatněných důvodů pohrdat, patří v poměru cena/chuť k tomu nejlepšímu, co jsme pili. Takovouto dvoulitrovou kouzelnou krabici suchého červeného (dobrého!) Pinot Noir pořídíte kolem stovky.

Snad jediné, co nás vytrhuje z přesvědčení, ze jsme se nedopatřením dostali do Austrálie, je všudypřítomná známka dávné německé kolonizace. Je to k popukání. Například, když přijedete z opravdové Afriky, ani vás nenapadne lámat si hlavu dopravní značkou STOP. Namibijští policisté, vycvičení k přísnému dodžování všeho předepsaného, nás nejednou ujistili, že ordnung muss sein. I kdyby křižovatka byla prázdná až na viditelnou linii horizontu, na stopce zastavit musíte zcela. Je to přece STOPka. Přestože nynější Namibie byla německou kolonií jen zhruba třicet let do první světové, germánské stopy jsou v této zemi zadusány hluboko. Na jídelních lístcích restaurací i neonových menu fast foodů se běžně objevuje řízek, tedy promiňte, Schnitzel, a ve stáncích, které lemují ulice měst dostanete zvěřinovou klobásu v rohlíku, alias böerewors.

Města (kde koupíte ty skvělé buřty s opečenou cibulkou v křupavé housce) jsou ve své učesanosti neafrická a tolik připomínající nám blízké Něměcko. Rodinné domy s kudrnatými štíty a rotvajlery či německými ovčáky štěkajícími za ploty svědčí za vše. K tomu přidejte levné supermarkety, ve kterých seženete každou známou ingredienci včetně ryze „české“ majoránky. K mému překvapení nikdo nic nepřepravuje ve velkých koších či lavorech na hlavě. Ženy prodávající rýži s červenou omáčkou přímo na ulici jsou výjimečným a podivným jevem krčícím se u obchodních center. Udržované parky jsou za slunečného dne obsypány obědvajícími skupinkami studentů, vyfešákovaných rodinek s dětmi, a pány v oblecích. Přesto všechno v těchto výstavně evropských městech naleznete kulturní a etnickou diverzitu, které by se na starém kontinentu jeden těžko dohledal. (Bob: je to tady takový malý jihoafrický New York).

Damaraland

Naše první ping-pong kilometry po Etoše vedly do severozápadní oblasti Namibie, která díky četnosti potůčků a říček umožnila v jinak pouštní krajině odpradávna vzkvétat životu a tedy i historii. Staří Sanové zde před 4,5 tis. lety zanechali největší „galerii“ prehistorických rytin do kamene na celém kontinentu. Díky důkladné konzervaci tak můžete v oblasti Twyfelfontein spatřit kresba lvů, žiraf a nosorožců, kteří zde sice už stovky let nežijí, ale kdysi tvořili zásadní součást obživy nomádských lovců.

Brandbergu – masivu, který skrývá další poklad prehistorického umění, jsme se rozhodli dosáhnout ještě před západem slunce stůj, co stůj. Nejprve nás stál dvacet marných kilometrů v písku, abychom zjistili, že kemp, do kterého jedeme už nějaký ten pátek neexistuje. Pak jsme už v naprosté tmě, jen nenápadně rušené světlem našeho čínského stroje, dorazili po dalších třiceti kilomterech písku do kempu uprostřed ničeho. Naslepo jsme se uložili na nějaké té „kempsajtě“, abychom ráno zjistili, že jsme si obě nafukovací karimatky položili na spoustu malých trnů. To máte tak, když si nemůžete postavit stan na střeše auta jako každý jiný namibijský zálesák.

Možná si říkáte, že byste pro nějakou malůvku nejeli kus světa, jako my. Ale – ono to vypadá, jako by to tam někdo vydrápal právě včera, a navíc, ten kus světa vede namibijskou krajinou. A to je největší místní atrakce.

(bob) Dodatek

Na přiložených fotkách se objevují lidé, kteří přípomínají Flinstounovi. Abychom zabránili spekulacím o dobrodružném proniknutí mezi vzdálený a divoký kmen Afričanů žijící v době kamenné, práskneme na sebe rovnou, že se jedná o „living museum“ čili skanzen damarského etnika, které dalo jméno této části Namibie. Moderní Damařané (Afrikanisté prominou, neznám český usus) již v chatrčích nežijí a znají výdobytky mobilní telekomunikace, jejich prarodiče však takto žili a většina lidové moudrosti je stále živá. Například vítěz ve hře s důlky a kamínky (svého času sloužily za žetony diamanty) se stále těší obecné úctě a někdy si vyslouží náčelnický post. Ještě musíme zmínit mlaskavé jazyky (click languages), kterými hovoří nejeden z jihoafrických národů. Mlasky existují laterální, palatální, dentální a labiální (mimochodem, tyhle pojmy jsou taky dost mlaskavý) a v psané formě se znázorňují //,‡, / a ! respektive. V reálu to pak zní jako, kdyby vedl poměrně srozumitelnou řeč a do toho paralelně c-kal, klok-tal – prostě dělal nepřepsatelný zvuky. Jakákoliv konverzace mezi „klikajícími“ se pak stává strhující poslouchanou.

Tak to je zatím vše.

!Gâise hâre.