(FK) Nebylo to řečeno jednou, ba ani dvakrát. Laskavý čtenář promine, nesnažím se z něj dělat hlupáka, ale říct to musím ještě po x-té: Namibie není Afrika. Narozdíl od zemí severní, západní a střední Afriky se cestovatel v Africe jižní potýká s jistotou, řádem a neústupnými pravidly, což je po osmi měsících příjemných nejistot a zmatků velká změna. To máte najednou samé bookování, agentury spravující namibijské kulturní a přírodní bohatství, letáčky nabízející všemožné i nemožné atrakce a pohodlné backpackers hostely s kuchyňkou, teplou sprchou a pračkou, ve které se (!) oblečení vypere po vhození tří mincí v hodnotě třiceti korun. Cestovatel uvyklý na benzinový vařič, nejednou zplesnivělý ešus (jasně, umyjeme to ráno) a oděv praný jednou za čtrnáct dní v kýblu s mýdlovou vodou, se pak lehce poblázní a podlehne kouzlu jednoduchých možností.
Přesto nás Namibie dokázala překvapit. Ze severu, kde sice v noci spadla teplota k pěti stupňům, ale přes den nás těšilo vymetené nebe a třicítky, jsme se vydali na jih, ne však do teplých krajin, jak by se mohlo zdát zrozencům severní polokoule uvyklým na představu, že na jih se jezdí za sluníčkem. Ač jsem přečetla nejednu řádku v průvodci o nehostinném pobřeží, jenž nese přívlastek Skeleton, zdálo se mi velmi nepravděpodobné, že by se klima mohlo změnit během pár kilometrů tak dramaticky. Průvodce neměl pravdu. Bylo to mnohem rychleji.
To máte tak. Skeleton Coast je pobřeží rozpálené pouště, které se na samém okraji příkře setkává s ledovým Atlantickým oceánem. Studený proud se sráží s horkým vzduchem nad rozehřátou zemí, čímž vzniká unikátní pás ledové mlhy táhnoucí se celou délkou pobřeží. Pěkně se o tom čte a určitě se to příjemně pozoruje zpoza oken auta, co má stěrače, výkonná přední světla a topení. Na Ping-pongovi z toho rázem bylo dobrodružství. Asfaltová cesta příjemně ubíhala, kam se člověk podíval, tam viděl nekonečnou poušť, když tu se na obzoru zjevil – jasně ohraničený pás nevábně šedé barvy. Jako malou mě vždycky fascinovalo, jak můžete do deště vjet nebo z něj vyjet. Tady ještě prší a tady už ne. To je věc! To jsem nevěděla, že existuje hranice, kde se stejným způsobem mění teplo a jasno v mlhu, vítr a zimu! Cha!
Protože Ping-pong nemá okna ani dveře, které by se daly zavřít, do města napůl cesty – Henties Bay jsme přijeli promrzlí, navhlí, nevěřícně se tázající, jsme-li stále v Africe. Jistoty nám nepřidalo, že místňáci mluvili holandsko-něměcky (=afrikánsky), učesané ulice lemovaly chodníky a ploty zahrad rodinných domů s vlčáky, a v supermarketu jsme koupili instatní bramborovou kaši. Ponuré město se topilo v mlze a jeho detektivková atmosféra nás donutila po setmění nevytáhnout čumák z peřin.
Druhý den, poučeni a řádně nabaleni ve všech kalhotách, mikinách a bundách jsme se vydali odhodláni urazit zbývající kus cesty do takřečeného Swaka – germánského koloniálního města, které ze severu obklopují písečné duny, z východu hory a ze západu oceán. Mimochodem, jistě není náhodou, že jedinými, kdo se odvážili kolonizovat již zmíněné pobřeží kostlivců byli právě Němci. A je to panečku pravá africká exotika, když v Namibii narazíte na nefalšovanou karlovarskou architekturu, vily se sudetoněmeckými věžičkami a štíty domů přesně takové, jaké jsou na krabici našeho Jihočeského mléka. Ulice nesou jména německých hodnostářů, jen ty palmy narušují jinak dokonalý pocit toho „být doma“.
Kdybyste si náhodou podle fotek chtěli myslet, že i my jsme podlehli cestovatelskému trendu potápění, vězte, že snímky pocházejí z místního akvária, kde jsme měli příležitost pozorovat potápěčovu snahu nakrmit žraloky, kteří ovšem byli k natrhaným kusům ryb nevšímaví, zřejmě nacpaní ještě ze včerejška. Jinak bych o Swakopmundu psala leda to, že jsme hodně grilovali, chodili na čepované pivo a vybavovali se s lidma v hostelu, což je vám beztak jasné a nám trapné. Abych alespoň přidala položky na seznam kuriózních kulinářských německo-afrických úlovků, mohu zmínit například hanácký salát na váhu, lovecký salám, či jitrnici. Omluvte mou infantilní expresi, ale tohle je prostě úlet.
