(FK) Po čtrnácti dnech strávených ve zlaté kleci hlavního města Nigerie, obětovaných nákupu víz do dalších pěti zemí jsme se opět rozhýbali a vydali se prozkoumat východ země, o které ve zprávách uslyšíte samá lákadla: po několika měsících formálního bezvládí se pohřešovaný prezident vrátil do země, avšak v přísném utajení a nikdo ho oficiálně stále neviděl. V deltě řeky Niger jsou únosy bílých tváří pracujících v ropném průmyslu tak časté, že by se na ně dalo sázet. V okolí severovýchodního města Jos dochází v téměř pravidelných intervalech ke krvavýcm střetnutím příslušníků rozličných etnik a náboženství. Naposledy sto mtvých. Nehrdinsky se přiznávám, že jsem přesně kvůli tomuto mediálnímu vyobrazení chtěla Nigerii obeplout, objet, teleportovat se do Kamerunu. A teď se omlouvám těm nejlepším lidem, které jsme doposud potkali, za to, že jsem je chtěla nepoznat. Místní, vždy dobře naladění, obyvatelé nám pomáhali na každém kroku naprosto nezištně, dávali se s námi do řeči, aby si procvičili angličtinu, nebo se alespoň hlasitě dožadovali naší pozornosti dokud jsme si jich nevšimli, jen aby nám mohli zamávat a pozdravit. O přírodě a zážitcích nemluvě. Nebo vlastně mluvě.

Dlouhé tři měsíce jsme strávili ve vyprahlém sahelu a tak jsme nadšeně pozorovali proměnu písčité polopouště ve stále zelenejší krajinu, která se na východě mění v ostrůvky deštných pralesů. Tím směrem jsme se vydali více či méně rozpadlými a nacpanými auty po více a více rozbitých cestách do národního parku Gashaka Gumti. Ten je rozlohou největším nigerijským parkem, stářím pak nejmladším, díky čemuž není ještě tolik turisticky profláklý. A to jsme si náležitě užili. Ve vesnici Serti, která je branou do chráněného území národního parku jsme si poprvé nefotili my místňáky, ale místňáci nás.

Trekování v teplotách 40+ jsme vzdali předem a rozhodli se nechat se džípem odvézt k samotnému počátku místní džungle, na vědeckou základnu v místě bývalé vesnice Kwano, kde už dlouhá léta probíhá výzkum paviánů a šimpanzů v jejich přirozeném prostředí. Po cestě do hloubi lesů jsme měli to štěstí pozorovat hrocha, který se poměrně flegmaticky vynořoval z a nořil do řeky necelých patnáct metrů od nás. Z dálky vypadá jako jeden z mnoha kamenů vyčnívajících nad hladinu a legračně třepe ušima, když vystrčí hlavu z vody, čímž si vysloužil zápis do mého seznamu „chci tohle zvíře, i když vůbec nevím, co bych s ním dělala, kdybych ho opravdu měla“, hned za žirafou a černo-stříbrno-bílo-oranžovou ještěrkou Agama, která dělá prozměnu vtipné pohyby podobné lidským klikům.

Když jsme z džípu vyskočili u opuštěné vědecké stanice, jejiž obyvatelé zrovna ten den pořádali večírek na řece u příležitosti odjezdu jednoho z kolegů (viz foto), byla už tma. Průvodce nám popřál dobrou noc, džíp opět nastartoval a zmizel. A my stáli sami ve tmě, která křičela stovkami zvířecích zvuků slévajících se v jeden ohlušující cvrkot, uprostřed džungle, která voněla tak výrazně, až se nechtělo věřit, že je to vůně přírody. První obezřetné kroky s baterkou k řece pro vodu vedly po vysekané a vyšlapané cestičce mezi stromy s lijánami, za zvuku neznámého šustění tu nalevo, tu napravo ve křoví. A k tomu ta vůně. Ta vůně! Postupně se nám některé zvuky podařilo identifikovat, jako třeba štěkání paviánů, běhání ještěrek po plechové střeše nebo pištění netopýrů, čímž se alespoň část řevu džungle stala známou, což nám dovolilo usnout.

Další tři dny, už v přítomnosti vědců, jsme podnikali výpravy do okolí ve snaze příbližit se k některé tlupě opic, abychom je mohli tiše pozorovat. Místní šimpanzi nebyli človekem nikdy loveni, což umožnilo vědcům vycvičit v nich důvěru v lidi, konkrétně v ty, kteří mají na hlavě zářivě žlutý klobouček. Pokud bychom tedy nějakou šimpanzí tlupu vystopovali, s největší pravděpodobností by se nerozprchli, ale pokračovali ve své dosavadní činnosti. My jsme však to štěstí neměli. Přestože jsme byli vedeni vědeckým asistentem, který ledabyle prosekával cestu mačetou, podařilo se nám najít jen opuštěná hnízda v korunách stromů, pod kterými se povalovaly oloupané větvičky sloužící šimpanzům k nabírání mravenců. Místo toho se nám několikrát podařilo vystopovat díky nezaměnitelnému hlasitému štěkotu paviány a pak sledovat jejich přeskakování ze stromu na strom. Nejblíže se nám k našemu vlastnímu překvapení zjevila skupinka čtyř paviánů posedávajících na kamenech u řeky, loupajících oříšky a promenádujících se řečištěm.

Za čtyři dny se nám podařilo přičichnout k životu vědců uprostřed lesů, kde nejbližším obydleným místem je vesnička Gashaka, vzdálená přibližně tři hodiny svižné chůze. Nadšení studenti evropských přírodovědných univerzit tady mají jedinečnou příležitost pro své doktorandské výzkumy, stejně jako strávit několik měsíců v naprostém vytržení od civilizace. Nebýt nešťastnice, která z nevysvětlitelného důvodu extrémně přitahuje veškerý bodavý hmyz, přemýšlím nad způsobem, jak na takovém místě, bez signálu a s jedinou tekoucí vodou v řece, pracovat, pomáhat, prostě být a nebýt jen návštěvníkem. V džungli je všechno tak nějak větší, hlasitější, živejší, je to místo, kterému ještě stále vládnou zákony přírody. Stromy jsou vysoké, až je těžko dohlédnout vrcholu, propleté jeden do druhého a jejich listy by mohly být prostíráním na stůl. Motýli jsou velcí jako moje dlaň a barevní jako dětská omalovánka. Dvoucentimetroví mravenci vytváří dlouhá procesí napříč cestičkami a ovádi zase štípance velikosti pětikoruny. Za tmy přichází večeřející vědce okouknout pruhovaná civeta, ve dne můžete v řece spatřit ostře zelené hady, údajně neškodné. Všude to bzučí, piští, kváká, šustí a pod nohy vám občas ze stromu spadane bílý květ divoké orchideje. Je to prostě paráda.

Nemám prý zapomenut zmínit, že v době, kdy jsme cestovali Nigerií byla země schovaná pod oparem, který byl způsoben pravidelným větrem z pouště – harmatanem, což zavinilo zhoršenou viditelnost a rozhledovost … tedy podmínky pro focení nebyly ideální.