Nuda, písek, písek, nuda, hranice

(FK) Přesouváme se každých par dní stovky a tisíce kilometrů auty, autobusy a vlaky a čas strávený se sluchátky v uších a pohledem skrz okno nám utíká čím dál tím rychleji. Jsou ale silnice, vedoucí krajinou, jenž vám nedá klidně si číst nebo jen tak sedět.  Jednou z nich je jediná asfaltová silnice vedoucí tisíce kilometrů Západní Saharou. Jedinými připomínkami člověka, jakés takés civilizace a vůbec života, jsou benzínky co x set kilometrů a stanice Marocké armády kontrolující náš pas. Poušť vám dovolí vidět věci, kterých byste si jinde nemohli všimnout.

Continue reading Nuda, písek, písek, nuda, hranice

Tam, kde ční červený kamení (ochutnávka)

(FK) Přidáváme pár fotek z treku v marockém High Atlasu, kolem hory M’Goun. Výhledy byly parádní, kaňony kouzelné, průvodce nás opíjel fíkovicí, Berbeři nás hostili ve svých skromných příbytcích čajem a jednomu z nich jsme ošetřili pořezanou ruku. Oslavujme slivovici jakožto dezinfekci a mašličky z náplastí místo sešívání. Více snad někdy příště.

Continue reading Tam, kde ční červený kamení (ochutnávka)

Je libo opičku či polívčičku?

(FK) Když vás do jakéhokoliv města přiváží vlak, máte jedinečnou možnost vidět, jak se postupně skládá do soudržného celku. Marrakech pomaličku vyvstával z (polo)pouštní krajiny. Jako první se na za oknem zjevily osmamělé domečky, stejně pískově červené, jako země, ze které vzrostly. Pak chvíli nic, aby za chvíli naši pozornost upoutala vyprahlá pláň s fotbalovými brankami. Následovaly spletité bludiště nízkých příbytků z hlíny, pneumatik, plastu, dřeva, zkrátka z čehokoliv, z čeho můžete postavit čtyři zdi a střechu nad hlavou. Někde z nitra tohoto slumu se kouřilo a na jeho okrijích posedávaly mezi skládkami plastových lahví ušpiněné děti. Pak už se nám jedno ze čtyř marockých královských měst složilo před očima bleskově – zástavba krychových domečků z nepálené hlíny a první zdobená obydlí. První ploty, první palmy, první měšity. Když nás nádraží pohltilo do nablískané haly, aby nás hned nato vypustilo gigantickou prosklenou bránou na ulici, stáli jsme uprostřed nové čtvrti. Taxikáři se poprali o naši přízeň a dirhamy, aby nás jeden vyvolený odvezl skrze upravené ulice lemované palmami a luxusními hotely s islámsými věžičkami, až do starého centra – mediny. V hotelu jsme se vyškrábali se do pátého patra, shodili batohy … a shlédli dolů.

Continue reading Je libo opičku či polívčičku?

Koukejte se ztratit (ve Fezu)

(bob) Pokud se nám Šífšáven zdál jako městečko z pohádky, pak příjezd do Fezu byl vystřihnut z úplně jiného příběhu, avšak o nic méně fantaskního.

K městu jsme se přiblížili už za soumraku a na předměstí jsme měli vlastně první příležitost prohlédnout si jak vypadá „normální“ marocké velkoměsto zbavené vábivých příběhů. Dychtíce po exotice jsme museli uznat, že je to vlastně obyčné město se širokými bulváry a přecpanými autobusy. Jedinou „exotickou“ vyjímkou byli policajti, kteří tu jsou bez nadsázky na každém rohu a státní vlajky, které tu jsou bez nadsázky na každém kroku.

Continue reading Koukejte se ztratit (ve Fezu)

Jako hadr na klacku – zážitky z lázní

(FK) Představte si domeček uplácaný z hlíny. No, představte si radši chýši uplácanou z hlíny, namalovanou na modro. Jsou to městské lázně (hamamy), které hodlám navštívit, a tradičním způsobem tak očistit svě tělo i mysl.

Vcházím do prostorné, zářivkou osvícené místnosti, „něco-jako-recepce“, kde právě není ani noha a tak tupě postávám. Postávám a postávám … a tu se z poza závěsu vyřítí maličká, oplácaná arabka, ze které stoupá pára a nahá prsa ji visí těsně nad mokrými kalhotkami s Disneyovskými postavičkami.

Umím anglicky a francouzsky, ona arabsky, což rozpoutá veselou konverzaci našich rukou a obličejů. Dle „pokynů“ se odstrojím do stejného zbytku oblečení jako ona, a ze slova „plastik“ pochopím, že si mám vzít jeden pár z nepřeberného množství v koši uložených umělohmotných přezůvek. Rychle a nenápadně se snažím najít ten nejméně zapařený a oslizlý, ale to už mě paní lázeňská popostrkává a ukazuje cestu za závěs. Vyzbrojena kyblíkem, ve kterém je menší kyblík, ve kterém je tuba se šamponem, hřeben s nejedním dlouhým tmavým vlasem a kus igelitu s hmotnou, která přírodně voní, vcházím do samotného nitra lázní.

Představte si dvě malé propojené místnosti, připomínající světlem a barvou jeskyni, kachličkami a odtokovámi kanálky pak jatka. Kromě nízké zídky na sezení po obvodu obou místností a horkého pramenu vytékajícího ze zdi nic jiného nevidím, a tak stojím a zírám v očekávání, kdeže a jakže budu očištěna. Chvíli se brouzdám centimetrovou vrstvou vlažné vody, než si uvědomím, že se mi zaplétají cizí vlasy mezi prsty, pročež si radši sednu a nic nedělám. Když přiběhne moje arabka a naplní mi kýbl horkou vodou z pramene, začnu si dle pokynů ruko-řeči polévat a šamponovat hlavu.

Do místnosti se začínají trousit další čistoty chtivé návštěvnice, ležérně si sedají přímo na podlahu a lijí na sebe kýbly vody, co špinavá kůže ráčí. V šeru se mi tak před očima rýsují siluety žen tak tlustých, že pro důkladné umytí břicha si musí nadzvednout několik jeho dalších částí, včetně poprsí, jak se vzájemně omývají a oplachují. Sotva od nich dokážu odtrhnout zrak, vleče mě lázeňská do druhé místnosti na masáž. Ta je natolik absurdní, až mám chvílemi pocit, že kouzlu hamamu snad opravdu propadnu.

Ležící na gumové podložce na zemi, s tváří ve vrstvě neodteklé vody, nechávám si arabkou mydlit a mačkat záda. Její síla, mokrá podložka a voda na zemi způsobují nevídaný efekt – vždy, když přitlačí, ujedu jí v daném směru pod rukama o několik desítek centimetrů, přičemž moje tvář těmito skluzy drhne po podlaze a sbírá všechny vlasy na zemi ležící v rozsahu metru čtverečního. Vžůůůůůůůům doleva. Vžůůůůůůůům nahoru. Snažím se pravidelně dýchat, abych nevybouchla smíchy, v čemž mi ale arabka brání nepravidelným poléváním mého těla, tedy i obličeje. Vrchol celé šou přichází, když se mi v rámci rovnání zad přilepí studenými vytahanými vnadami podél páteře a silně mě stiskne. Vžůůůůůůůůům. Opláchnutí žíňkou – drátěnkou proběhne poměrně pokojně a čistá jako nikdy se balím do propůjčeného ručníku. Otázka na závěr: Jak voní ručníky skladované dlouhou dobu ve vlhké místnosti bez oken?

Tak to bychom měli aklimatizaci.

Vyšmoulenej Šífšáven

(FK) Vstoupit do šífšávenské mediny (starého města obehnaného zdmi) je jako vstoupit do světa, o kterém jste si vždy mysleli, že ho někdo jen dobře napsal. Je to jako pohádka bez úprav pro děti. Na rozdíl od ostatních, třebaže větších, medin je okouzlující svou sevřeností a poměrně malým počtem obyvatel. Přesto vás neokrade o zážitek ztratit se uprostřed spletitých uliček. Ty jsou surrealisticky rozteklé a předvším – modré. Modré jsou zdi, modře jsou malovaná okna a dveře a modrý je někdy i chodník mezi domy. Vše dohromady pak připomíná šmoulí vesničku.

Continue reading Vyšmoulenej Šífšáven

Blaze v Malaze

(bob) Probudil jsem se do krásného rána v Malaze ještě s kocovinou. Pod námi
je bar “Café con Libros”, kde nám v pokročilé hodině přinesli lahev
červeného, myslím, že to bylo místní. Moment. Tak nic, ani FK si nevzpomíná.
Ale ročník to byl 2006. Každopádně nám chutnalo a zvláštní sýr z La Manchy
bez chuti ho skvělě doplňoval. To ale nebylo vše.

Abychom si sobotní noc v rodišti slavného Picasa užili, vypili jsme víceméně
na ex PETku obdoby sangrie na náměstí s holubníkem, kde si hrával malý Pablo
(Pablito?), tedy na tom náměstí. Silný vítr vychladil mramorové
lavičky přesúnosnou míru a my neměli sezení a už sme si to razili na
roh toho samého
náměstí do baru “Calle de Brusselas”, kde nám ke sklenkám červeného nosili
mističky směsi oříšků, protože Španěl jí, když pije, a proto v místních
lokálech nabízejí rozmanitosti k přikusování. A že se tu přikusuje ve
velkém, jak jsme měli příležitost pozorovat v podniku “Taberna něco něco”,
kde si zástupci davu místních, kteří v úctyhodném počtu vyrazili na “tapas”
(to jsou ty příkusky), skleničku a pokec, dopřávali tu smažené kalamáry, tu
grilovaný lilek zalitý hnědou omáčkou, tu krevetky, tu bramborový salát, tu
hranolky, tu talíř se šunkou uzenou ve studeném kouři, zatímco my jsme
srkali sladké dezertní víno z Malagy a “Seco Aňejo”, které chutná jako
medovina, načepované ze soudků z výšky do deckových panáků, abychom načali
večer pěkně ve stylu.

A proto všechno mě teď trochu bolí hlava a až dojíme půjdeme si zaplatit
ještě jednu noc v tom rohovém pokoji s obrovskými francouzkými okny na tom
náměstí s holubníkem.

Las Alpujarras – podzim na konci serpentin

(FK) Granada voněla kouřem vonných tyčinek a chutnala jako kebab completo, přesto jsme ji opustili pro volání Sierra Nevady. Stoupání serpentinami snad o něco málo užšími než sám autobus přineslo hlavně Bobovi netušený požitek z jízdy. Jaká škoda, že jeho českému „Ty vole, ty vole … Ty vole tak proč má tak velký autobus, debil. Se pobleju.“ nikdo nerozumněl. Sinalý obličej snad ale mluvil za vše. Údolíčka Las Alpujarras s bílými domečky na samotných okrajích srázů mi připadala, jakoby někdo v horách rozsypal kostky cukru, Bobovi jakoby tam na… pták.

Ve vesničce Trevelez jsme měli vystavit testu naši horskou výbavu a fyzičku. Nemůžeme úplně říci, že by nás výsledek nepřekvapil. V Granadě jsme pozapomněli lžíci a nůž, v Praze pak část benzinového vařiče. Mně se motá hlava, když rychle vystoupám 900 výškových metrů a ke všemu fouká. Co fouká! FOUKÁ! Z některého z těchto důvodů jsme den první nezdolali vrchol Mulhacén a následující Siete Lagunas. Kochali jsme se však podzimními andaluzskými výhledy a cestou samotnou, stejně jako mrtvolnou nehybností vesničky ve chvílích siesty po našem návratu.

Největšího zážitku nám však bylo dopřáno (jak jinak než) skrze naše žaludky, když nám po dvou dnech jídla neteplého (tedy studeného) naservírovala horkokrevná a úchvatně milá paní domácí talíř s místní šunčičkou, jelítkem, grilovanou klobáskou a opékanými brambory.

Maličko vymrzlí po třech dnech v 1500 metrech, těšili jsme se na vyhřátou přímořskou Malagu tolik, že rozhodnutí o způsobu dopravy padlo na autobus jedoucí v 5:45. Sbalit sebe i stan za tmy a vydat se na zastávku kilometr vzdálenou nebylo úskalí největší. Tím se stalo až zjištění v 6:15, že autobus zřejmě jede z jiného místa nebo nejede vůbec. Touto skutečností probráni, vydali jsme se stopovat první ranní řidiče. Zastavené vozidlo někdy před půl sedmou nebylo nic jiného, než autobus jedoucí v „5:45“.

FK Bob dobyl Andalusii

(FK) Pakliže se chcete za dva dny přesunout z Barcelony do Granady:

  • stopujte
  • nechejte směšnějšího z dvojice stopovat s cedulí na hlavě, na jedné noze, nechejte ho poskakovat, mávat a tlemit se, co jeho sebeúcta dovolí.
  • když se někomu blázna zželí, rozumně španělsky vysvětlete, kam máte namířeno a navažte přátelskou konverzaci.
  • pošuka nechejte sedět na zadním sedadle.
  • první den se třemi auty dopravte za Valencii a spokojeně ulehněte co nejblíže silnici.
  • ráno se opláchněte pomocí zavlažovače trávníku a vyrazte ke krajnici.
  • v 10:00 stopněte větrem ošlehaného, opáleného, vysmátého dědu, a domluvte se s ním, že vás ve dvě hodiny vyzvedne a odveze přímo do Granady.
  • dejte si kafe, projděte se blízkým městečkem Oliva a objevte Anglickou hospodu, kde mají levné pivo.
  • hnáni časem upusťte od představy vonícího fish and chips a ve 13:30 se vraťte na smluvené místo.
  • s úsměvem vyhlížejte bílý pickup.
  • o půl třetí buďte rozumní a řekněte si, že zdržet se může každý.
  • vyhlížejte bílý pickup.
  • kdykoli se na horizontu objeví bílý pickup, zaradujte se „Chlap je tady!“
  • nebuďte překvapeni, kolik je ve Španělsku bílých pickupů.
  • v 15:00 začněte znovu stopovat.
  • když v 15:15 zastaví ošlehaný, opálený, vysmátý děda v bílém pickupu v protisměru, pookřejte a souhlaste, že vás vyzvedne ve čtyři.
  • jen tak se poflakujte, na tu chvíli, než přijede, nemá smysl nic kloudného dělat.
  • zasmějte se vtípku podezřívavějšímu z vás, že v pět začnete znovu stopovat.
  • ve čtyři začněte vyhlížet bílé pickupy.
  • kolem půl páté si všímejte i těch stříbrných.
  • před pátou se ujistěte, že váš čerstvě vytvořený pavlovův reflex na jakýkoli světlý pickup funguje se zarážející přesností.
  • v pět se smiřte, že jste za celý den tak unavení čekáním, že stopovat už nebudete.
  • seďte opodál silnice a s vědomím, že den je nenávratně ztracen, konečně vytáhněte učebnici francouzštiny.
  • už na nic nečekejte, učte se slovíčka (kromě chvil, kdy bezděky hledáte na obzoru bílý pickup).
  • v šest nastupte do odporně bílého pickupu ošlehaného, opáleného, vysmátého dědy, co vás odveze až do Granady.