(FK) Po čtrnácti dnech strávených ve zlaté kleci hlavního města Nigerie, obětovaných nákupu víz do dalších pěti zemí jsme se opět rozhýbali a vydali se prozkoumat východ země, o které ve zprávách uslyšíte samá lákadla: po několika měsících formálního bezvládí se pohřešovaný prezident vrátil do země, avšak v přísném utajení a nikdo ho oficiálně stále neviděl. V deltě řeky Niger jsou únosy bílých tváří pracujících v ropném průmyslu tak časté, že by se na ně dalo sázet. V okolí severovýchodního města Jos dochází v téměř pravidelných intervalech ke krvavýcm střetnutím příslušníků rozličných etnik a náboženství. Naposledy sto mtvých. Nehrdinsky se přiznávám, že jsem přesně kvůli tomuto mediálnímu vyobrazení chtěla Nigerii obeplout, objet, teleportovat se do Kamerunu. A teď se omlouvám těm nejlepším lidem, které jsme doposud potkali, za to, že jsem je chtěla nepoznat. Místní, vždy dobře naladění, obyvatelé nám pomáhali na každém kroku naprosto nezištně, dávali se s námi do řeči, aby si procvičili angličtinu, nebo se alespoň hlasitě dožadovali naší pozornosti dokud jsme si jich nevšimli, jen aby nám mohli zamávat a pozdravit. O přírodě a zážitcích nemluvě. Nebo vlastně mluvě. Continue reading Čekání na Tarzana →