Tag Archives: národní park

Duny z plagátu

(bob) Neni příjemný zjištění, že naplňuju ňáký klišé. Zároveň neni přijemný, když podlehnu trendu. V mym připadě to klišé bylo : „Namibie je fotografův ráj.“ a ten trend byl „jet se podivat na červený duny v Sossusvlei (čti jakkoliv)“. Je to atrakce numero úno a jak řikaj Francouzi „le must“. Čék tam eště nebyl a už k tomu musí mít vztah. Nedá se ovšem říct, že si nemůže udělat obrázek dopředu, neboť Sossusvlei je nejprezentovanější obraz Namibie a každý pitomý safari ho má na svym letáčku. Třeba ty mrtvý stromy na bílý zemi před červenou dunou pod modrym nebem jsou něco jako součást imaginativního kolektivního podvědomí lidstva, stejně jako Alpy s chalupama (kdo nevěří, ať si zajde k Číňanům), Sahara s velbloudem, tropický pláže s kokosovýma palmama či Ňujorský panorama. Takže jet do Sossusvlei nebo ne? Naštestí, vidět na fotce a vidět na vlastní voko je věc jiná a čéku to prostě nedá. Voila, podlehnutí trendu.
Continue reading Duny z plagátu

Plaše v Etoše

(FK) Přestože veškerá váha příspěvku z národního parku Etosha spočívá ve fotkách, myslíme na čtenáře v očekávání a neradi bychom jej zklamali.

Etosha je jednou z nejvyhlášenějších afrických destinací, kde lze pozorovat zvířata v jejich přirozeném prostředí. Rozlohou se rovná ¾ České republiky a zároveň patří k TOP 05 Namibie. Lákadlu v podobě ulovit a uložit na paměťovou kartu čtyři z „Velké pětky“ (slon, nosorožec, lev, levhart) je nemožné nepodlehnout.

Continue reading Plaše v Etoše

Čekání na Tarzana

(FK) Po čtrnácti dnech strávených ve zlaté kleci hlavního města Nigerie, obětovaných nákupu víz do dalších pěti zemí jsme se opět rozhýbali a vydali se prozkoumat východ země, o které ve zprávách uslyšíte samá lákadla: po několika měsících formálního bezvládí se pohřešovaný prezident vrátil do země, avšak v přísném utajení a nikdo ho oficiálně stále neviděl. V deltě řeky Niger jsou únosy bílých tváří pracujících v ropném průmyslu tak časté, že by se na ně dalo sázet. V okolí severovýchodního města Jos dochází v téměř pravidelných intervalech ke krvavýcm střetnutím příslušníků rozličných etnik a náboženství. Naposledy sto mtvých. Nehrdinsky se přiznávám, že jsem přesně kvůli tomuto mediálnímu vyobrazení chtěla Nigerii obeplout, objet, teleportovat se do Kamerunu. A teď se omlouvám těm nejlepším lidem, které jsme doposud potkali, za to, že jsem je chtěla nepoznat. Místní, vždy dobře naladění, obyvatelé nám pomáhali na každém kroku naprosto nezištně, dávali se s námi do řeči, aby si procvičili angličtinu, nebo se alespoň hlasitě dožadovali naší pozornosti dokud jsme si jich nevšimli, jen aby nám mohli zamávat a pozdravit. O přírodě a zážitcích nemluvě. Nebo vlastně mluvě. Continue reading Čekání na Tarzana