(FK) Granada voněla kouřem vonných tyčinek a chutnala jako kebab completo, přesto jsme ji opustili pro volání Sierra Nevady. Stoupání serpentinami snad o něco málo užšími než sám autobus přineslo hlavně Bobovi netušený požitek z jízdy. Jaká škoda, že jeho českému „Ty vole, ty vole … Ty vole tak proč má tak velký autobus, debil. Se pobleju.“ nikdo nerozumněl. Sinalý obličej snad ale mluvil za vše. Údolíčka Las Alpujarras s bílými domečky na samotných okrajích srázů mi připadala, jakoby někdo v horách rozsypal kostky cukru, Bobovi jakoby tam na… pták.
Ve vesničce Trevelez jsme měli vystavit testu naši horskou výbavu a fyzičku. Nemůžeme úplně říci, že by nás výsledek nepřekvapil. V Granadě jsme pozapomněli lžíci a nůž, v Praze pak část benzinového vařiče. Mně se motá hlava, když rychle vystoupám 900 výškových metrů a ke všemu fouká. Co fouká! FOUKÁ! Z některého z těchto důvodů jsme den první nezdolali vrchol Mulhacén a následující Siete Lagunas. Kochali jsme se však podzimními andaluzskými výhledy a cestou samotnou, stejně jako mrtvolnou nehybností vesničky ve chvílích siesty po našem návratu.
Největšího zážitku nám však bylo dopřáno (jak jinak než) skrze naše žaludky, když nám po dvou dnech jídla neteplého (tedy studeného) naservírovala horkokrevná a úchvatně milá paní domácí talíř s místní šunčičkou, jelítkem, grilovanou klobáskou a opékanými brambory.
Maličko vymrzlí po třech dnech v 1500 metrech, těšili jsme se na vyhřátou přímořskou Malagu tolik, že rozhodnutí o způsobu dopravy padlo na autobus jedoucí v 5:45. Sbalit sebe i stan za tmy a vydat se na zastávku kilometr vzdálenou nebylo úskalí největší. Tím se stalo až zjištění v 6:15, že autobus zřejmě jede z jiného místa nebo nejede vůbec. Touto skutečností probráni, vydali jsme se stopovat první ranní řidiče. Zastavené vozidlo někdy před půl sedmou nebylo nic jiného, než autobus jedoucí v „5:45“.