Trochu Mali

(FK) O našem příjezdu, pobývání a cestování v Mali lze říct jediné. Buď jsme měli neuvěřitelnou smůlu nebo je tahle země vážně plná … ale tak třeba jsme měli vážně jen smůlu.

Dohadovat se nad (předem známými či domluvenými) cenami a službami je místním oblíbeným sportem, třeba dodat, že velmi oblíbeným a provozovaným s urputnou a únavnou důsledností. Běloch rovná se pěněženka naditá k prasknutí, a tak se i dětský pozdrav změnil z „Ahoj“ na „Ahojdejmi (peníze, flašku, dárek …)“. Když po vás i v tradičních a unikátních dogonských vesničkách chtějí peníze téměř i za sednutí si na kámen a kolem se prohánějí džípy bohatých francouzů s pronajatým černým řidičem, tušíte, odkud vůně peněz vane.

Nemůžeme říct nic jiného, než že je to obrovská škoda, protože místní krajina je rozhodně nejkrásnější, kterou jsme zatím viděli. Prašné oranžové cesty, citrónově žlutá tráva, ze které vzrůstají zelené stromy podobné přerostlým bonsajím a šedivé baobaby, a za tím vším masivy skal všelikých velikostí a tvarů. Projíždět na půjčeném mopedu touhle malebnou buší, či savanou, či co to je, byl jeden z nejhezčích dní vůbec. Protože Bob ještě tu samou noc přišel o foťák s veškerým nádobíčkem, nebudeme se bohužel moci jeho mistrnými výtvory kochat ani my, ani vy. Snad jen pro malý náčrt přidáváme pár mých cvaků.

Napůl pro pobavení, napůl pro dokreslení situace dávám k dobru vyprávění O cestě z Bamaka do Mopti. Aby našinec pochopil, že vzdálenost mezi dvěma body udaná v kilometrech je zde nicneříkající. Směrodatná je informace, za jak dlouho je možno tuto vzdálenost překonat.

Že je to z Bamaka do Mopti poměrně daleko jsme tušili, a tak jsme si dokonce přivstali. Na rozlehlé a spletité prostranaství plné stánků s jídlem, aut, autobusů (a naháněčů-vyřvávačů, co pomáhají v orientaci, kde si koupit jízdenku) tedy na nadáží, se vydáváme hned ráno. Máme, zdá se, štěstí a podaří se nám zakoupit lístky na autobus, který (jak se schválně necháváme ujistit) pojede v 10 hodin, i kdyby byl poloprázdný a přeprava batohů je zahrnuta v ceně. Chlapík z cestovní společnosti nás odvádí na druhou stranu nádraží, usazuje nás na dřevěné lavičky, ukazuje na modrý autobus, přeje šťastnou cestu a mizí.

Za pět deset, kdy je autobus zamčený a prázdný je Bob ujištěn, že v deset se pojede, třeba jen s náma dvěma, ale že je přece ještě čas. V deset se po důraznějším domáhání zvedá řidičův pohunek a začíná pasažérům, kterých je kromě nás maximálně deset, nakládat do autobusu zavazadla (rozumějte pytle se vším možným, polorozpadlá kola, zaprášené potrhané krabice a přepravky s colou). A že tyhle naše velké batohy jsou za 80korun. Nejsou, jsou v ceně. Ale jsou, lístky vám prodala jiná agentura, u nás je to za 80. Hádka. Nepomohla. Bob se vydává hledat chlapíka, co nám prodal lístky. Chlapík nalezen a přivlečen k autobusu. Menší dohady. Tak tedy ano, batohy jsou zdarma. Bagáž je naložena, jdeme si sednout do autobusu. Zarážející je, že jsme jediní, zbytek cestujících si šel v klidu sednout zpět do čekárny (vozit někam deset lidí se nevyplatí, to dá rozum), a že autobus je promočený (nepleťte si s promáčeným, to by tolik nepáchlo) do posledního kousku otrhaného molitanu. Dobýváme se do úložného prostoru, bereme batohy a jdeme si stěžovat do společnosti, které jsme zaplatili. A ono už se prý nedá nic dělat, autobus pojede … za chvíli … a peníze nám vrátit nemůžou. Po výhružce policií vše končí u vedoucího nádraží, který nám dává za pravdu. Je nám sehnána náhrada – dobrý autobus, který pojede o půl šesté večer, na sto procent. S vidinou, že ušetříme za noc v hotelu (a vědomím, že nám nic jiného nezbývá) kýváme.

Kolem šesté (naštěstí poločas fotbalu vyšel právě tak) vyrážíme. Stavíme hned pár kilometrů za Bamakem, což nás zprvu nepřekvapí, zřejmě nastal čas k večernímu modlení, avšak po hodině začínáme být nejistí. Nesmím zapomenout dodat, že veškeré zastávky, kterými tady opravdu nešetří, probíhají vždy s nastartovaným motorem, snad ze strachu že když se to jednou vypne, nepůjde to už víckrát zapnout. (FK nemá řidičák – pozn. bob.) Po hodině a půl jsou nervózní už úplně všichni spolucestující, kterých navíc očividně přibylo a namají si kam sednout, pořvávají na sebe a střídavě všichni vylézají z autobusu, aby se za chvíli navalili zpět dovnitř. Sedíme a nadáváme, občas se někomu, kdo se tlačí uličkou ven a štouchá do nás, snažíme nepozorovaně podkopnot nohu. Kam to zase lezeš, blbečku? A tu se nám konečně dostává vysvětlení. Řidič prodal lístky navíc a se všemi pěnězi prostě zdrhnul. To už jen rezignovaně sedíme. Během procesu na nádraží jsme přišli o jakýkoliv jízdní doklad, takže odmítáme opustit sedadla. Ostatní stále vylézají ven, pak lezou dovnitř, křičí, hádají se, jsou jinými uklidňováni, než se ti, co uklidňovali, začnou s někým hádat. Pak zase vylézají ven. Trvá to necelé tři hodiny a motor monotónně bručí.

Po dalším odlivu a přilivu pasažérů z a do autobusu se řidič k našemu překvapení vrací a my vyrážíme. Dozvídáme se, co ho k tomu přimělo. Cestující chtěli autobus zapálit. Aaaaa, tak proto všichni chtěli být radši venku.

Poslední nejisté chvíle naší jízdy nastávají kolem druhé v noci, kdy řidič opět zastavuje a mizí do blíže neurčené tmy. Ostatní poměrně nevzrušeně vybalují deky a jdou si lehnout ven. Po čtyřech hodinách se do růžova vyspaný pán stroje vrací za volant a my se již bez větších komplikací řítíme k Mopti.

V podobném, i když ne vždy takhle vyhroceném, duchu se odvíjela každá domluva, debata, koupě a platba. Ale stejně se sem jednou vrátíme. Kvůli té krajině. S motorkou a bohatí. Teď popojedem.

Gambijský dětský tábor

(FK) Úplně nejlepší na všem jsou lidé. Tenhle příspěvek alespoň symbolicky věnujeme všem, kteří se o nás starají, kteří nás hostí, kteří nás doprovázejí, kteří nás nahánějí do svých obchodů, kteří nás odchytávají na ulicích a zajímají se o to, jestli se máme dobře, i když už jsme kolikrát nekonečným ptaním unavení. Ze všech nejvíce ale tyhle řádky patří úžasnému Budžu Bantovi, který by měl hrát hlavní postavu v animovaném rastafariánském filmu, až ho někdo nakreslí.

Continue reading Gambijský dětský tábor

Kouřovej signál přijat

(bob) Na severu Kasamanky, zelení kypící části Senegalu protkané říčkami, hned pod hranicí s Gambií leží vesnička Abené. Poklidný život obce je narušen vždy kolem Silvestra, kdy do vesnice zavítá každý, kdo umí na něco hrát, aby se zůčastnil sedmidenního festivalu hudby a tance. Místní rytmus je udáván především djembe a jinými bubny, nechybí ani xylofony atd. Sjíždí se bílý (turisti, hudebníci a zevlové), ale i černý (turisti, hudebnící a kšeftaři) a hlinitá cesta mezi vesnicí a mořem je svědkem všeobecného cvrkotu. My však přijeli kvůli oslavám Nového Roku, které jsou vyhlášeny hromadným bubnováním na pláži.

Continue reading Kouřovej signál přijat