(FK) Když vás do jakéhokoliv města přiváží vlak, máte jedinečnou možnost vidět, jak se postupně skládá do soudržného celku. Marrakech pomaličku vyvstával z (polo)pouštní krajiny. Jako první se na za oknem zjevily osmamělé domečky, stejně pískově červené, jako země, ze které vzrostly. Pak chvíli nic, aby za chvíli naši pozornost upoutala vyprahlá pláň s fotbalovými brankami. Následovaly spletité bludiště nízkých příbytků z hlíny, pneumatik, plastu, dřeva, zkrátka z čehokoliv, z čeho můžete postavit čtyři zdi a střechu nad hlavou. Někde z nitra tohoto slumu se kouřilo a na jeho okrijích posedávaly mezi skládkami plastových lahví ušpiněné děti. Pak už se nám jedno ze čtyř marockých královských měst složilo před očima bleskově – zástavba krychových domečků z nepálené hlíny a první zdobená obydlí. První ploty, první palmy, první měšity. Když nás nádraží pohltilo do nablískané haly, aby nás hned nato vypustilo gigantickou prosklenou bránou na ulici, stáli jsme uprostřed nové čtvrti. Taxikáři se poprali o naši přízeň a dirhamy, aby nás jeden vyvolený odvezl skrze upravené ulice lemované palmami a luxusními hotely s islámsými věžičkami, až do starého centra – mediny. V hotelu jsme se vyškrábali se do pátého patra, shodili batohy … a shlédli dolů.