Gambijský dětský tábor

(FK) Úplně nejlepší na všem jsou lidé. Tenhle příspěvek alespoň symbolicky věnujeme všem, kteří se o nás starají, kteří nás hostí, kteří nás doprovázejí, kteří nás nahánějí do svých obchodů, kteří nás odchytávají na ulicích a zajímají se o to, jestli se máme dobře, i když už jsme kolikrát nekonečným ptaním unavení. Ze všech nejvíce ale tyhle řádky patří úžasnému Budžu Bantovi, který by měl hrát hlavní postavu v animovaném rastafariánském filmu, až ho někdo nakreslí.

HEY, BUJU, THIS ARTICLE IS ABOUT YOU, YOUR FANTASTIC FAMILY AND TIME WE SPENT IN YOUR VILLAGE. UNFORNUTUNATELY IN CZECH LANGUAGE :-). BUT HAVE A LOOK AT THE PICTURES!

20100103_gambia_0011

Procházeli jsme se předsilvestrovským setmělým městečkem Abene, když se Bob zeptal náhodného kolemjdoucího (černocha ve tmě si těžko vyberete podle toho, jak vypadá), děje-li se dnes něco na pláži. A byl to právě Buju, který odpověďel, že na pláži ne, ale že nás vezme k „bratrovi“, kde se můžeme trochu „občerstvit“, jestli chceme. No a my jsme chtěli, chtěli jsme taky na reggae-téku, druhý den jsme se taky chtěli jít podívat na soustromí šesti fromageurů, chtěli jsme taky na společný oběd s jeho kamarády, taky jsme ho chtěli pozvat na večeři, taky s ním strávit Silvestra a nakonec jsme s ním chtěli odjet do jeho rodné Gambie, kam jsme původně vůbec neměli namířeno.

20100103_gambia_0067

S malou nadsázkou na každé zastávce naší cesty nám představoval svého bratra, sestru, matku, či babičku, čert aby se v té polygamní společnosti vyznal. Povahou napůl zmatkář a napůl, jak se říká „hrrrr“ Budžju někde stále poletoval, polámnou angličtinou něco neustále vysvětloval a věty končil zásadně ujištěním, že jsme všichni free. Právě díky této roztržitosti jsme si mohli užít cestu buší do jeho rodné vesnice na střeše autobusu, pěkně po vzoru místních, když se už nevejdou dovnitř. Kochali jsme se tak zlatavo oranžovou krajinou s baobaby (co vypadají jako přerostlý zázvor, popřípadě strom zapíchnutý korunou do země) bez bariér špinavých okýnek a poslušně se kryli za zavzadly, když vepředu sedící Budžu mlátil do batohu na znamení, že budeme projíždět těsně pod větvemi stromů.

20100104_gambia_0074

Vesnička, na jejíž jméno jsme se zapomněli zeptat, vzdálená několik kilomterů od města Farafenni poměrem dospělých a dětí, ale i samotnou atmosférou a nepřítomností elektřiny připomínala dětský tábor a dva bílí vedoucí se stali lusknutím malých černých prstů těmi nejoblíbenějšími. Koneckonců místní tzv. rozšířené rodiny svojí strukturou dětské tábory také připomínají. Obývají soudomí/souchatrčí účkového púdorysu s dvorkem uprostřed, kde se jí, posedává a hraje s dětmi, zatímco za domky se vaří, myje a zá-chodí. Takovou rodinu tvoří hrstka dospělých (přičemž tři čtvrtiny hrstky tvoří ženy), čtvrtina hrstky starších a tři hrstky dětí. Rodinná pouta se odehrávají převážně v horizontální rovině. To znamená, že všichni stejně staří jsou bráchové, ti starší jsou rodiče a ti ještě starší jsou prarodiče. Kdo je z čího lůna či otce není až tak podstatné. Jak jsme si mohli všimnout na Budžově příkladu, který si své dcery téměř nevšímal, zatímco byla spokojeně obkolopena svými vrstevníky.

20100104_gambia_0082

Budžova rozkošná dcera Binta se jaksepatří zamilovala do vedoucího Boba, privilegovaně mu vysedávala na klíně a po neustávajícím taháním za bradku byla naučena svému prvnímu českému slovu „fousy“. Naučili jsme se jíst „opičí chleba“, tedy plod baobabu, který v chlupaté tvrdé šlupce obsahuje sladkokyselé žužu a je též možno ho rozpustit ve vodě s cukrem. Pili jsme čaj z listů stromu kinkiliba, jehož bylinková chuť nám opět neochvějně připomněla táborové čaje rozlévané velkou naběračkou do ešusu. Koupali jsme se pomocí kýble a menšího kyblíčku na polévání a na jídlo po setmění si svítili baterkou. Večer u ohýnku jsme se pak pokusili děti naučit Tiché poště, bohužel ale, hned prvním, kdo nepochopil pravidla byl překladatel Budžu. Nevím, jestli chce něco napsat vedoucí zodpovědný za učení grimas a triků, Bob, nechám tady chvíli ležet počítač a uvidíme.

Nic se nestalo