(FK) Když vás do jakéhokoliv města přiváží vlak, máte jedinečnou možnost vidět, jak se postupně skládá do soudržného celku. Marrakech pomaličku vyvstával z (polo)pouštní krajiny. Jako první se na za oknem zjevily osmamělé domečky, stejně pískově červené, jako země, ze které vzrostly. Pak chvíli nic, aby za chvíli naši pozornost upoutala vyprahlá pláň s fotbalovými brankami. Následovaly spletité bludiště nízkých příbytků z hlíny, pneumatik, plastu, dřeva, zkrátka z čehokoliv, z čeho můžete postavit čtyři zdi a střechu nad hlavou. Někde z nitra tohoto slumu se kouřilo a na jeho okrijích posedávaly mezi skládkami plastových lahví ušpiněné děti. Pak už se nám jedno ze čtyř marockých královských měst složilo před očima bleskově – zástavba krychových domečků z nepálené hlíny a první zdobená obydlí. První ploty, první palmy, první měšity. Když nás nádraží pohltilo do nablískané haly, aby nás hned nato vypustilo gigantickou prosklenou bránou na ulici, stáli jsme uprostřed nové čtvrti. Taxikáři se poprali o naši přízeň a dirhamy, aby nás jeden vyvolený odvezl skrze upravené ulice lemované palmami a luxusními hotely s islámsými věžičkami, až do starého centra – mediny. V hotelu jsme se vyškrábali se do pátého patra, shodili batohy … a shlédli dolů.

Srdce celé mediny, náměstí Mrtvých (Djemaa el-fna) se vzpírá svému jménu a se soumrakem ožívá v jedno velké představení lidského umění, neumění, fantazie a podivínství. Pomyslná pódia pro každého z aktérů této velké podívané jsou nejasně vymezena dosahem svitu plynové lampy a kruhem přihlížejících. Na těch dlaždičkách, které znamenají svět a nějaký ten dirham navíc, uvidíte mnohé.

Při pouličním divadelním představení za doprovodu bubínků a fléten se snažíte odhadnout, co je předmětem děje, a jestli se mužům převlečeným za ženy diváci smějí protože jsou vtipní nebo neuvěřitelně trapní. Hned vedle se můžete pokusit pomocí dlouhých tyčí, které držíte v podpaží, přenést krabičku cigaret z jednoho stojanu na druhý. O tři hloučky dál postává chlapík vedle své výstavky zarámovaných fotek fotbalistů a na zemi leží váha. Proč? Nevíme. Jinde na koberečku sedí šedivý dědeček s dlouhými fousy, na provázku má připoutaného malého dravce, a arabsky do mikrofonu brblá formule, jenž memůžou být ničím jiným než tajemným zaříkáváním. Než přijdete k dalšímu staříkovi, hrajícímu na dráty natažené na kusu dřeva, budou se vás snažit pomalované ženy zlákat na tetování hennou. A někde hluboko mezi těmito všemi bude stát, skupinkou dychtivých mužů semknutý, černoch nad svým stánkem s tajmenými lektvary, a pomocí klacíku ukazovat působení afrodiziak. Celé lidské rejdění je rámovano stánky se sušeným ovocem a oříšky, čerstvě vymačkanými citrusovými džusy a hlavně – – – stany s jídlem, kde vám nalejou plnou misku rajčatové hariry za 7 korun a k ní dají přikousnout datle nebo pokroucené sladké těsto máčené v medu.

Nevím už jak přesně a kolik námahy to stálo, ale tento první večer se nám podařilo odmítnout opičku, či spíše jejího majitele, nutícího nám neposedné zvíře na vodítku k vyfocení. Bylo totiž málo světla na pěknou fotku. Od rána jsem Bobovi nedala pokoj, a když už mi žádnou nechtěl koupit, uvolil se alespoň k návratu na naméstí za účelem fotografování. Sotva mi opička seděla na rameni a hbitě se šplhala na hlavu, chytil svou příležitost za pačesy další chlapík opodál a přiběhl Bobovi nutit hada k položení kolem krku. V divokém zmatku mezi odmítáním hada a druhé opice a snahou něco vyfotit s první opicí v ruce, využily příležitost dvě arabky, ani nevím odku se vzaly, k tomu aby popostrčily opici a na rameno mi hbitě začaly kroužit hennové kytičky. Někdy mezitím mi někdo z účástníků vzal foťák, režim focení zkušeně v pravé poledne nastavil na noční snímky, a pustil se do dokumentace. Vysvětlování, o co jsme stáli a co jsme ochotni zaplatit proběhlo stejně kvapně – Bob protestně vymazal všechny své fotky a odkráčel. Já jsem vlepila pár dirhamů do ruky opičáka, přes rameno zabručela na ženské, že jsem žádnou hennu nechtěla, a mizejíce za roh jsem si odlepovala rukáv od pomalu schnoucích klikyháků na ruce. Obávám se, že žádnou opičku už si nikdy nebudu moct vyfotit, ach jo.