(bob) Pokud se nám Šífšáven zdál jako městečko z pohádky, pak příjezd do Fezu byl vystřihnut z úplně jiného příběhu, avšak o nic méně fantaskního.

K městu jsme se přiblížili už za soumraku a na předměstí jsme měli vlastně první příležitost prohlédnout si jak vypadá „normální“ marocké velkoměsto zbavené vábivých příběhů. Dychtíce po exotice jsme museli uznat, že je to vlastně obyčné město se širokými bulváry a přecpanými autobusy. Jedinou „exotickou“ vyjímkou byli policajti, kteří tu jsou bez nadsázky na každém rohu a státní vlajky, které tu jsou bez nadsázky na každém kroku.

Vše se ale změnilo, když jsme se přiblížili ke starému městu, tedy medině. Autobus se zanořil mezi mnohametrové hradby, za nimiž jsme tušili čilý život po pravé straně, a hřbitov pokrývající kopec na levé straně. Medina však zůstavala důsledně skryta za hradbami, které penetrovaly dvě brány propouštějící světlo, které vábilo postavy potulující se v šeru smogové clony.

Projít bránou znamenalo střih ve filmovém vyprávění. Najednou bylo všude plno. Plno lidí, plno světel, plno věcí, plno dveří, plno plusmínus přátel. Sice jsme věděli, že jsme právě vstoupili do největšího středověkého města nebo také největšího městkého prostoru, kam nemohou auta, ale vědět a vidět, jsou různé věci. Ubytovali jsme se co nejrychleji na terase hotelu Cascade, hned u hlavní brány Bab Bou Jeloud (tip), která přes svou dominanci je absurdně nová (začátek 20.stol.), a vyrazili do vírů vášní.

Nevím přesně jak co nejlépe sprostředkovat ten pocit úžasu, který na člověka dopadne při prvním vplutí do fezské mediny. Nabízí se zahrnout vás výčtem typů krámků, urbanistických vejšplechtů a architektonických narážek, k tomu všemu etnografický, antropologický a sociologický svět na dlani, ale to bych pořád nebyl práv tomu pocitu, který se nás hned zkraje zmocnil. Nejblíž bych byl asi kdybych ho přirovnal pocity dítěte – dost malé na to, aby věřilo na kouzla a dost staré na to, aby je poznalo -, když objeví rozsvícený stromeček s hromadou dárků pod ním. Nejednou takové dítě dostane hysterický záchvat, protože neví kam se svou zjitřenou pozorností dřív a přesně tak tomu bylo s námi tu první noc v medině Fezu.

Druhý den už jsme se odhodlaně pustili pořádně medinu prozkoumat. Plně odhodláni se neztratit, protože to je klišé a protože nejsme blbí turisti, jsme se ztratili tak dokonale, že jsme pár hodin chodili v kruhu přesvědčeni, že jsme prostě už zkusili všechny možné odbočky, a proklínaje blbou největší mešitu v Africe (založena 859 AD), před kterou jsme se chca nechca co půl hodiny objevovali, a do který jsme stejně jako nevěřící psi nemohli. Určitou výhrou bylo, že jsme se po pár hodinách dostali na druhou stranu mešitty, což však bohužel bylo přesně na druhou stranu, než jsme chtěli. V rámci bloumání jsme necvičili pouze náš orientační smysl a nohy na trek, ale taky pohotové uhybání na vybijku, to když se ozvalo „balak, balak“ a kolem prosvištěl osel s řidičem, případně dvoukolák s tlačičem nebo velmi populární babata (ta ale nehuláká, protože má klakson).

Z urbanistického hlediska tvoří medinu suk, tedy tržiště-ulice-tepna, ve které je ve výklencích ve zdi stánek vedle stánku. Prodejci se shlukují podle produktu, a tak máme části mediny, kde se kupuje-prodává(-vyrábí) zelenina, zvířata (živá i mrtvá), nazouváky (velmi populární babuš), kožedělné výrobky, hygienické potřeby, kovodělné výrobky, hadry, koberce, keramika, sušené ovoce, látky, cingrlátka, koření a zrní. Schéma zůstává neměné po staletí a slouží tak dobrým příkladem našim hypermarketům. Kolmé na suky jsou kissarije, tedy uličky, temné, spletité a vybízející k průzkumu, pokud máte dost času a chuti se znovu zratit či zůstat ztraceni déle. Na okraji mediny je tradičně umístěno řemeslo nejsmradlavější a totiž koželužny a barvírny, o kterých vám něco poví FK, který (tato) práce nesmrdí.

Já jen podotýkám, že po dvou dnech poflakování, jsme prošli zhruba desetinu starého města. Kdo nevěří, ať tam běží. Anebo se podívá na satelitní snímky.

(FK) Druhou znepokojující jístotou, že místo perspektivního zkoumání mediny potupně bloudíme v kruhu, se stal pach amoniaku. Hned vysvětlím: Čpavek ve Fezu větřiti – blízko koželužny býti. Čím více jsme se vždy úzkými a postupně užšími až nejužšími uličkami blížili výrobnám kůže, dával nám nezaměnitelný pach najevo, že jdeme zase blbě. Protože jsme ale během dopoledne rezignovali na status nezávislých cestovatelů a stali se turisty, kteří jsou odnášeni proudem lidské masy napříč medinou, nechali jsme se naháněčem odvést na terasu jednoho z domů, odkud jedině můžete koželužny spatřit.

Ještě než jsme se stačili na ochozu rozkoukat, přistoupil k nám majitel obchodu s kůží ve slušivém černém obleku s jemným bílým proužkem a naleštěnými botami. „Now you know, why leather is so expensive.“ pokývnul směrem k mraveništi pod námi. Chvíli jsem nemohla uvěřit, že tohleto barevné hemžení za účelem výroby kůže ještě dnes funguje a hned nato jsem si, opřena o zábradlí, připadala jako trapný západní čumil, pozorující práci na ostrém sluníčku coby exlusivní raritu. Abych alespoň trochu zmírnila výčitky svědomí, vyhodila jsem do koše mátu, kterou jsem (jako turista) dostala, abych si k ní mohla čichat pro zahnání smradu, jež z útrob koželužny ve vedru stoupal.

Prostranství pod námi bylo plné kádí s barvama, ve kterých pracovníci stáli do pasu namočeni, a máchali vlny zbavené a vyprané kůže, aby je pak přenesli kolegům k rozvěšení a usušení na okolních střechách. Majitel obchodu nám s cigaretkou mezi rty vysvětlil, že tato staletími neproměněná práce se dědí jako výsada, neb je to zlatý důl. Ty tři stovky zaměstnanců, mající to štěstí zde den za dnem devět hodin pracovat, jsou oceněny nadstandartním platem. Po pár zvídavých otázkach přiznal – ano, je to kompenzace za celodenní máčení se v chemikáliích a chození mezi pomalu hnijícími zbytky kůží na zemi.

Pokud si někdy proslavenou a stovky let vysoce ceněnou marockou kůži koupíte, vězte, že: červená je po květech máku, zelená po mátě, žlutá po šafránu, hnědá po cedrovém dřevě, modrá po indigu a všechny jsou měkkoučké po kravím trusu a moči.

Vidět Fez, znamená vidět živý kus historie, o kterém jste se na střední škole učili v hodinách dějepisu.