Na konci Long Street

(FK) Často se mi vrací stejný sen. Zvoní mi budík, já zírám do tmy hostelového pokoje a podle toho, kolik jsme včera vypili Amaruly (likéru typu Bailies s příchutí jihoafrického ovoce Marula), mě bolí nebo nebolí hlava. Tiše se snažím obléct do elasťáků usmlouvaných na kamerunském tržišti na třicet korun a nepozorovaně se vyplížit ven. S největší pravděpodobností se ale praštím do žebříku patrové postele, který se rozezní hlubokými kovovými tóny. Případně zakopnu o prázdnou lahev uklizenou přímo doprostřed uličky mezi postelemi, spadnou mi na zem nejdříve klíče, pak přehrávač a ujede nějaké to ne(úplně)slušné slovo. Ale stejně, ať to všichni zbylí čtyři spoluspící vědí – vyrážím běhat do ulic bájného Kapského města!

Long Street
Mama Africa na Long st.

Červenec je v Jihoafrické republice zimním měsícem, před rozedněním je tak venku příjemných pět stupňů. Ukrývám se do kapuce, nadechuji se studeného kapského vzduchu a vyrážím. Náš hostel leží na Long street, která nejenom, že dostává svému jménu, ale zároveň tvoří páteř centra města. Vydávám se po ní směrem dolů, a co mi mé rozespalé smysly dovolí, nasávám atmosféru probouzející se metropole. Jejímu duchu nemůže konkurovat žádné z hlavních měst, které jsme na cestě viděli. Překvapivě mě ale nenapadá ani žádné evropské město, které je … které má ducha konce i začátku světa, podle toho, odkud na něj nahlížíte. Je kosmopolitní. Historické. Ale svěží. Vyplouvá na pevninu v místě, kde se setkává Indický oceán s Atlantským. Je nasáklé kulturami celého světa. Kvete etnickou diverzitou. Objímá vás vřelostí a nedusí nabubřelostí. V době, kdy jsme do něj přijeli, se Cape Town vzpamatovával z invaze fotbalových fanoušků a pomalu se vracel do svého běžného afrického easy-going rytmu. A hrdost na to, že Jižní Afrika hostování mistrovství světa ukázkově zvládla přese všechny negativní prognózy vševědoucích novinářů, byla téměř hmatatelná.

Převlýkací kabiny
Ty barevný kabinky z Cape Townu

Vyhýbám se prvním chodcům mířícím do škol a práce. Mnozí z nich se se mnou chtějí dávat do řeči, jako správná evropská slečinka ale poslouchám mp3, a tak se na ně alespoň usmívám a mávám. Míjím všechna místa, která se postupně stávají našimi oblíbenými. Útulný kubánský bar s otevřeným krbem a happy hours koktejly. BioKavárnu v Country life stylu s čerstvými džusy, zapékanými tousty a po čertech temným espressem. Etiopskou restauraci Addis in Cape, která v nás vzbudila rozhodnutí, že se do země původu této skvělé kuchyně rozhodně musíme podívat. Malé butiky s oblečením. Obchod s CDčky a úchvatnými kabelkami vyrobenými z LP desek. Obchůdky s knihami. Krámky se starožitnostmi, které po sobě zanechali kolonizátoři i ne/dávní přistěhovalci. Indickou restauraci. Turecký kebab. Třípatrový trh řemeslných výrobků svážených z celé Afriky, kam jsme den co den chodili dohadovat ceny za sošky, masky, obrázky a náušnice. (K mé dětinské radosti nám Bobova neoblomná smlouvací strategie dovolila si pořídit asi tak třikrát tolik věcí, než jsme původně zamýšleli, včetně skulptury pygmeje, do kterého jsem se pro jeho mimozemský vzhled zamilovala už v Kamerunu, ale z místo-úsporných důvodů jsme si ho tam nemohli pořídit).

Zatímco začínám pomalu fuňet, Long street zaplavuje oranžová záře vycházejícího slunce a já jsem absolutně trapně a zásadně šťastná, protože vidět východ slunce v ulicích Kapského města je faktickým stvrzením, že cestovat po zemi napříč Afrikou je možné. To už ale míjím Sushi point, kde jsme se nejednou v rámci oblíbeného „sněz, co můžeš“ za necelé dvě stovky na hlavu, projedli k totální nehybnosti. Za naše opakované návštěvy nemohlo jen (skvělé) sushi, ale také odzbrojující a milý nepálský číšník, který nás hned při naší druhé návštěvě neváhal pozvat na svou svatbu.

Jak to tak vypadá, dokázala bych nahlas snít ještě několik dlouhých odstavců. Napadá mě ale, že někteří z Vás možná nevědí, jak přesně jsme se do cíle, na jih, kde jižněji už je jen máloco zajímavého, dostali. A tu se dostáváme k poslednímu dějství, ve kterém vystupuje náš hrdina, naše hvězda, Ping-pong.

Byl to den, kdy jsme měli opustit Namibii a překročit hranice J.A.R., když nám začal padat za jízdy řetěz. Zprvu co několik desítek kilometrů, potom co několik kilometrů. Poslední namibijské město daleko za námi, hranice a první jihoafrické město v nedohlednu. Závada na první obhlédnutí nespočívala v ničem závažném. Zadní ozubené kolečko bylo prostě opotřebované. Jenže nemožnost takovou (úplnou!) blbost opravit, kvůli nedostupnosti náhradních dílů, drásala nervy poměrně značně. Kontrola Ping-ponga (bez košer papírů a v nevyzpytatelném stavu pojízdnosti) na jihoafrických hranicích proběhla k velké úlevě bez problémů. Celníci nám dokonce pomohli řetěz jednou nahodit. Za chvíli se perioda padání zkrátila na stovky metrů. A to znamená:

zastavit, sesednout, vytáhnout nářadí, vyzvednout motorku zatíženou těžkými batohy na stojan, pověsit spolujezdce na řidítka, aby je tlačil k zemi proti síle bagáže vzadu, (povolit centrující šrouby – pozn. Bob), nahodit řetěz, (vycentrovat pomocí debilních šroubů – pozn. Bob), schovat nářadí, nasednout a opatrně se rozjet. Trnout, kdy to spadne znovu. Co tři sta metrů vše opakovat. (Párkrát to spadlo, hned jak sme se rozjeli. -pozn. Bob) Jak si čtenář jistě představí, naštvanost střídal černý humor a nakonec tichá, unavená bojovnost. Každá cesta z kopce byla nevýslovnou spásou, protože to byly metry kupředu na volnoběh (se spadnutým řetězem) zadarmo. Byla tma, ke slabému světlu Ping-pongovu bylo třeba dosvěcovat čelovkou na helmě a začínalo pršet, když jsme dojeli k hotýlku.

Až sem dojel hrdinný Pingpong.

S úlevou, že jsme někam dojeli, vyvstaly otázky, co dál, co s ním, či slovy klasika, kam s ním? Následující den jsme za pomoci přátelských místňáků strávili hledáním nového kolečka v celém městě. Marně. Ping-pong už dál nemůže. Vidím ho z okna, vezl nás 10 000 kilometrů až sem, do nějaké díry, ve které ho musíme jen tak nechat, prší na něj, je (mu) zima … a vůbec nechtějte, abych se vám popisovala jako malá fňukající holka.

A tu se zjevil bodrý jihoafrický pantáta. Poslyšte, doneslo se ke mně, že máte trable s motorkou. Ukažte. Aha, aha … Tak víte co, já mám farmu a dva mladé syny, já bych si tu vaši motorku koupil, spravil, ať mají kluci na čem řádit. Naložíme ji, hodím vás do dalšího města, tam přespíte a ráno vám odtud jede autobus přímo do Cape townu, co vy na to?

Chachá, co vy na to?

V podvečer finálového zápasu jsme leželi v chatce s televizí, s koupenými lístky na ranní autobus, prodaným Ping-pongem, vybaveni jídlem a pitím na závěrečný mač. Viděli jsme dobrých 110 minut, než nás sladká únava ukolébala ke spánku, abychom se zděšeně probudili a pozorovali konec přenosu. Podtrženo sečteno, viděli jsme všechny góly celého šampionátu. Až na ten vítězný. Naštěstí jsme rozeznali veselící se Španěly od smutných Holanďanů a tak jsme o rozuzlení největšího afrického dramatu roku 2010 nepřišli.

Naše poslední dlouhá cesta, cesta do cíle, proběhla tak hladce, až by to jednomu bylo nakonec líto. Každý měl svou sedačku sám pro sebe, batohy byly uloženy v zavazadlovém prostoru, autobus přijel i vyjel včas. A pak z ničeho nic, pozdě odpoledne, bez upozornění, že už, už, už, to příjde se před námi zjevila Stolová hora. A tak se tým FK Bob nestihl ani dramaticky nadechnout a chytnout kolem ramen a po devíti měsících tam byl. V Kapském městě.