Čo robiť v Nuakšotu?

(bob) Jsou města tak pěkná a fotogenetická, že se vám foťák přímo dere z brašny a kamkoliv jím namíříte, máte zaručeně pěkný obrázek. To ovšem není případ Nuakchottu. Jsou města tak odpudivá, až jsou fascinující a eo ipso fotogenetická. Fotit v nich sice vyžaduje trochu kuráže, ale jakmile se do toho dostanete, výsledky budou vaši odměnou. Želbohu, Nuakchott není ani dostatečně odpudivý. Tímto se chci omluvit, že jsem nedostál fotografické cti a nic jsem nevyfotil.

Pokud bych něco fotil, byli by to chlapi v extra slušivých “bubu” (hábitech) a v ikonických turbanech umotaných kolem hlavy, byly by to vývěsní štíty obchůdků a řemeslníků, na kterých byl ručně vyobrazen sortiment, byly by to neuvěřitelné rachotiny, které cestující za jízdy drželi pohromadě. Ale všechno překrývala nicotná beztvářnost.

Především ale náš pobyt v hl.m. měl jinou narativní osu.
• Přijeli sme v úterý večer a rozhodli se, že si prodloužíme cestu o návštěvu Senegalu.
• Ve středu ráno jsme se dostavili na ambasádu. Ouha, o víza lze žádat pouze první tři dny v týdnu (neděle – úterý), dnes se pouze vydávají hotové.
• V neděli, po x dnech kopání se do zadku, jdeme plni naděje, že víza se vyřizují bez prodlení, na ambasádu. Hotovo, zažádáno. Ouha, máme přijít pozítří. Útěcha, můžeme to zkusit nazítří v šest.
• Kopem se do zadku další dva dny, v pondělí v šest stojím u ambasády. Ouha, zavírají v pět.
• V úterý ráno se dostavuji na ambasádu a sháním někoho, kdo mi prodá nezbytné kolky. Když už je vše témeř hotovo, jinak vcelku milá paní úřednice se ptá “Proč se stresujete?”.
• Týden po příjezdu do nejnudnějšího hl.m. odjíždíme.

A co sme celou dobu dělali?

Pili kafe, limonády, vařili zeleninu, stahovali seriály, hráli hry na iPhonu, viseli na Facebooku a čuměli na netopýry.

Prostě, zevlení a focení nejde dohromady.