Čundr na pískovišti

(bob) Tož sme si řekli, že někde ty prachy za velbloudy (rozuměj trek s velbloudy) utratit musíme a proč ne třeba uprostřed Sahary. „Uprostřed“ je míněno obrazně. Pochybuju, že geometrický prostředek je něčím zajímavější, než okolí pohoří Adrar v lůně mauretánské pouště. (Na úvod třeba vysvětlit, že lidová představa pouště jako moře písku je lehce mimo. Písek pokrývá jen zlomek Sahary a z toho jen část je zvlněna v duny. Zbytek je poušť kamenitá neboli hamada.)

20091207_chingueti_0208

Každopádně přesně tato kýčovitá představa na nás čekala v okolí kdysi velevýznamného střediska kultury a obchodu – Chingueti. Původní město z hloubi středověku je dnes zaváto v hloubi písku – prostě není. Novější část – pořád ze středověku – však k vidění je. Pakliže se sem dokodrcáte po mnoha a mnoha hodinách, tak vás pohled na něj asi nijak neodmění. Stačí ale spočnout, zapojit trošku fantazii, zajít za panem vypravěčem, recitátorem a muzejníkem v jedné osobě a těch X zbývajících baráčků, které místní vesměs opustili ve prospěch pohodlnějších stanů, a které se zuby, nehty, lopatami vzpouzejí poživačnému písku, ožije přízrakem nekonečných karavan a muslimských učenců. No anebo můžete sledovat dramatický zápas ve zdejší dámě spolu s místňákama v modrých a bílých boubou – volných vyšívaných hábitech – a s turbanem na hlavě.

20091205_chingueti_0118

Zpestřením je rozhodně i pokud narazíte na zajímavé spolucestovatele. Jako například na jistého Marca z Bologni, který se při cestování do Sierra Leone bez znalosti jazyků orientuje pomocí vytržených stránek z učebnice zeměpisu nebo na jistého Matea, který je odborníkem na čínskou přítomnost v Africe a mistrem v orientaci v souvislostech dopadů globalizace na rozvojový svět. V mém pojetí cestování mají podobné postavičky stejný význam jako postavičky místní. Doma byste na ně nenarazili.

20091204_chingueti_0022

Největší atrakce pro našince však začíná za katastrem městečka. Polkli sme hrdost a vyplázli 600Kč (na hlavu na den) na dřevo. V ceně byli Šíla a Ejš (velbloudi), Abdu řečený Cruise (průvodce a kuchař) a Mohamed Mahmut (velbloudář). K prvnímu překvapení došlo hned zkraje, když jsme se dozvěděli, že přes duny se jde pěšky. K dalšímu překvapení došlo o něco později, když jsem zjistil, že jízda ve velbloudím sedle se příčí mé fyziognomii, která nezvládá ani sedět delší dobu na zemi. Mezi další překvapení, tentokrát postupného charakteru, patřila zjištění, že :

  1.  je rozdíl mezi trekem „s“ velbloudy a „na“ velbloudech
  2. existuje nekonečně písku
  3. „písková barva“ je neurčitý pojem
  4. písek se dělí na tvrdý, po kterém se dá chodit, a měkký, po kterém se nedá chodit
  5. duny můžou bejt dost do kopce
  6. absolutně nevíme, kterým jdeme směrem
  7. boty mohou nasáknout písek

20091203_chingueti_0054

Jinak šlo ale o výbornej čundr … teda, takhle, abyste si nemysleli, že nám krajina nepřišla úžasná, tak se stačí kouknout na fotky … hlavně to ale byla velká pohoda, kámoši, ohníčky pod širákem a tak. A taky jsme byli svědky prvního kvalifikačního utkání FK BOB vs. Mauretánie, pro kteroužto příležitost jsme si spíchli oddílové úbory. Abdu byl zanícený fotbalista (stejně jako 99% zbylé zdejší mužké populace), slovo dalo slovo a už se vázala meruna na velblouda.

20091204_chingueti_0020

Večery pak patřili a) čajovovnictví a b) vyprávění příběhů.

a) Mauritánci chovají lásku k slazenému mátovému čaji ještě náruživější než Marokánci a to je co říct. Mezi největší milovníky pak patří velbloudáři a obecně lid pouštní. Na klacíčkem vyhrabané oharky z hlavního ohně postaví konvičku s vodou, do které vsypnou na drobno nasekaný zelený čínský čaj, který se tu dováží ve velkých krabicích a prodává v malinkých krabičkách. Poté se přidá máta, hodně máty. A pak se do deckových panáků nalévá (z výšky) z konvičky čaj a pak zase zpátky do konvičky, pak do skleničky, pak do konvičky, pak z konvičky, pak ze skleničky do jiný skleničky, pak se rozdělí do dvou skleniček a zase do jiný, atd. Prostě se s tím pořád hraje, dokud v každé skleničce není aspoň půlskleničky husté čajové pěny. Upozorňuju, že jsem ani nejdou nebyl schopnej sledovat, co jde v rámci procesu jak po sobě. Čím jsem si však jist, že tři hrsti cukru na 2dcl čaje je hodně moc. Ale velbloudářovi, který měl v kompetenci čaj, to tak zjevně chutnalo.

20091204_chingueti_0106

b) K ohníčku v noci v přírodě patří vyprávění historek, báchorek a vtipů a Mauretánci to ví. Nomádi zachovávají své moudra v podobě příběhů, který se vypráví furt dokola, aby se nezapomněly. Patří tedy k výborným vypravěčům a poetům. Abdu na tom nebyl jinak. Jakmile se dojedlo začal nás zásobovat bajkami převážně o šakalovi, ježkovi, velbloudovi, gazele a jednom soudci. Mauretánský styl vyprávění, který je uzpůsoben účelu zkrátit si noc v poušti, je rozvláčný a českému uchu málo úderný. A řekněme si to otevřeně – suchý. Což o to, horší bylo, že bylo i na nás dát něco k lepšímu. Jenže zatímco u nás se vyzdvihuje výstavba a vypointovanost vtipu, v poušti jde o obrazotvornost a procítěné sehrání, což nás nota bene s naší francouzštinou vhánělo do úzkých. Takže jsme dlouhé dny připravovali historky na večer. Že je však náš smysl pro humor s místním mimoběžný, jsem si o pár dní později potvrdil u Abdua doma, když jsem se vytasil s nejstarším vtipem, který si pamatuju : „Šli dva a prostřední upad.“, který Abdu prostě nepochopil. Buď si myslel, že si pletu slovíčka anebo že teda ten prostřední upad, a že je to škoda.

A tak šel čas.

20091204_chingueti_0045

Nemohu ovšem zapomenout na již zmiňovaný první mač našeho klubu. Tedy, bylo asi takto: krátce po zahajovacím hvizdu kopnul hráč s devítkou na zádech míč pěkně po česku do zámezí, čímž ho vydal všanc trnitému keři, který svou šanci nepromarnil a jediný míč propíchl. Rozhodnout tedy musel rozstřel ze značky pokutového kopu. Oba brankáři se činili a divákovi a náhrádníkovi-fotografovi se nejednou zatajil dech nad odvážnými zákroky. Nakonec z pískoviště odcházeli jako štastnější naši borci, kteří vstřelili jednu branku. Marně si poražený tým stěžoval na nekvalitní obuv.

20091205_chingueti_0123

Poslední večer měla proběhnout odveta. FK BOB byl vyzván svými hostitely v akrobaticko-dovednostní soutěži. V první disciplíně – akrobacii – jasně zvítězili místní borci nad nepružnými Evropany. V druhé disciplíně – kouzlech a tricích – došlo k remíze, rozhodout tedy musela divoká karta. FK BOB k překvapení soupeřů vybral „most“, jinak též „škorpion“, při kterém si strana hostí málem zlomila záda a když pak drzí mladíčci ze Žižkova přidali i „stoj na hlavě“ o jejich vítěztsví pochyboval málokdo.