(FK) Necelou hodinu poté, co jsme v pasech měli v ručně vypsaná senegalská víza už jsme seděli namáčknutí v taxíku směrem na hranice a křičeli na řidiče, ať jede sakra pomaleji. Po unylých dnech strávených v mauretánském Nouakchottu nás sousední země proslulá rytmy bubnů lákala a my se propadli v příjemné očekávání. Po nečekaně krátkých formalitách na obou stranách hranice jsme špinaví tak, že jsme si na oblečení mohli malovat do vrstvy prachu obrázky, naskočili do luxusního mercedesu bláznivého mauretánského profesora matematiky a nechali se odvézt do Saint Louis. Okraje větších měst jsou všude víceméně totožné, stejně tak příjezd do tohoto byl podobný ostatním. Ovšem ve chvíli, kdy jsme těsně před setměním vystoupili na životem tepající ulici lemované francouzskými koloniálními domy s balkónky, se nám nepochybně zvětšily oči, abychom lépe viděli, a natáhly uši, abychom to všechno lépe slyšeli.

Z ulic zmizely ženy zabalené ve splývavých hábitech a místo nich kolem nás tančí-plulí-chodí černošky v dlouhých úzkých sukních, nápaditých topech a s rozverně uvázanými šátky ve vlasech, nosí koše s nákupem nebo zbožím k prodeji na hlavě, vrtí zadky a pohazují dlouhými spletenými copánky. Usměvaví chlapíci v kalhotách a košilích ze stejné (většinou dost ujeté) látky nás lákají do svých galerií, obchůdků, stánků na trhu, nejčastěji ale nosí sortiment nápaditým způsobem navěšený přímo na sobě. Tu a tam svítí neony barů a mně se rozsvěcují oči neb větřím víno, tanec a zpěv. Jak ale zjišťujeme, rytmus místního života je našemu vzdálen o několik dlouhých taktů, či spíše hodin – zábava se začíná pozvolna rozjíždět kolem jedné v noci. Ani jednou se nám nepodařilo nad plecháčkem s pastisem na dvorku našeho hotýlku vydržet do kýžené půlnoci, ale Saint Louis není městem, kde se potloukáte dnem s jedinou vidinou večerní zábavy a tak to vlastně ani nevadilo. Na tom dvorku jsme si s majitelem hotelu, který vypadal jako Ibrahim Ferer, stejně připadali jako v jednom z Kosturicových filmů a podupávali si nohou do rytmu, i když žádná hudba nehrála.

Prvnímu francouzskému koloniálnímu městu na území afriky zůstal punc Evropy 17. století, který za uplynulá léta splynul se senegalskou tradiční kulturou, kterou jasně větříte na každém kroku. Maličké galerie, plakáty upozorňující na koncerty, sošky vyřezávané z ebenu, obrazy baobabů, kabelky, tašky a taštičky ručně malované v barvách slunce a okru, náušnice, náhrdelníky a určitě i nánožníky z mušlí, to všechno plní ulice i náruče lidí, kteří, jak už jsem psala, kolem vás neprocházejí, ale tak nějak plují.

(Bob) Je to jako New Orleans. I když trošku jiný. Ale ne moc.