(FK) Jedna věc vás v Nouadhibou potěší zcela jistě. Je to vědomí, že tady nebudete muset zůstat dlouho. První město za Mauretánskou hranicí je přístavem těch, kteří právě přijeli a nechtějí hned první den či noc strávit cestováním jinam. Uprostřed pouště se vám stěží podaří uvěřit, že velbloudi pojídající odpadky, kozy promenádující se ulicemi, lidé postávající před zaprášenými obchody a obydlí postavená z kartonů, která se zjeví hned, co uhnete z jediné hlavní silnice nejsou jen hříčkou vaší fantazie. V neutěšeném Nouadhibou vystupuje usměvavá lidskost jeho obyvatel jako záchranná berlička, po které skočíte a odmítnete se pustit.

 

Absurdnost protikladů tohoto města je možné pozorovat oknem taxíku na konec poloostrova – Cap Blanc. Vyjetá stezka vyprahlou pouštní krajinou plná výmolů a kamení vede kolem rozlehlých a veřejnosti nepřístupných přístavišť obehnaných vysokými zdmi a územím železáren, které střeží mauretánská armáda. Obojí vyvstává z nekonečného písečného horizontu v děsivé velkoleposti a vy můžete jen hádat, co se za zdmi, ploty a komíny děje.

Přibližně po dvaceti minutách, kdy začnete mít nepříjemný pocit, že starým hranatým mercedesem míříte na samotný konec světa, budete stát před branou Cap Blanc. Za ní vám všechno přijde spíše jako namalované než vaším vlastním okem viděné: Kamenitý útes na jehož okraji ční modrobíle pruhovaný maják se svažuje k nejvýchodnější mauretánské pláži. V jejím jasně citronovém písku je zakotvená veliká stará loď, jejíž rez propůjčuje místu ducha letitosti a našeptává vám námořnické historky. Celý obraz pak ožívá působením zvířecí síly – několik málo metrů nad vaší hlavou totiž krouží supi. Elegantně se snesášejí k zemi a k vaší absolutní nevíře se kolem vás bez jakéhokoli zájmu se procházejí téměř na dosah. Pokud budete mít štěstí, nezapomenutelný zážitek podtrhne pohled na oceán, ve kterém můžete zahlédnout tuleně.

Pokud jste už do Nouadhibou přijeli, neměli byste se něchat okrást o několik hodin velkého dobrodružství a odjet z něj nejdelším vlakem na světě. Dvou kilometrové nákladní monstrum převážející železnou rudu má jeden osobní vagon, kterým každý den cestují lidé do 12hodin vydáleného Chumu. Vše začíná před třetí hodinou, kdy se pasažéři začínají scházet na nádraží ve víře, že vlak přijede přesně. Posedávají pak na betonovém prostranství mezi pár stánky s jídlem, vodou a klacíky na čištění dásní. Na všech a na všem sedí desítky much, které co pár minut někdo vyplaší lakonickým mávnutím do prostoru.

Když jsme čekali už druhou hodinu, nebylo než se zasmát našemu vyplašenému popohánění taxikáře, kterým jsme se ztrapňovali pár minut po půl třetí. Se západem slunce se z „čekárny“ vyhrnuli všichni muži, aby se v měšitě znázorněné půlkruhem kamení v písku ten den naposledy pomodlili.

Každá jízda je bezpochyby jedinečná, ta naše byla přízračná. Za studeného světla měsíce v úplňku se světla vlaku z pouště vynořila kolem osmé hodiny. Kabina strojvůdce za sebou s duněním táhla vagony tak dlouho, až se sama ztratila z dohledu a pak ještě několik dalších dlouhých vteřin. Pak se ozvalo bouchnutí, vlak se snížil o několik desítek centimetrů a začal brzdit. Vagon pro cestující, který se před námi zjevil byl všobecným příkazem pro panickou snahu vyskočit do jedněch ze dvou dveří nejlépe ještě před úplným zastavením, aby pak bylo možné přes okna nakládat pytle, tašky, batohy, deky a kusy nábytku, které zvenku spolucestující podávali. Na s dovolením a promiňte nebylo místo, odstrčili jsme několik mužů, žen i dětí a silou se probíjeli dovnitř.

Zapadli jsme do prvního kupé, do kterého spolucestující postupně přihazovali obří tašky plné bůhvíčeho, tak dlouho, dokud nebylo kam přihodit další. Tři luxusní sedačky na každé straně měly dvě vady. Muselo se na ně vejít minimálně o jednoho člověka více než byl jejich počet a postrádaly polstrování v sedací části. Jakž takž usazeni s karimatkou pod zadky jsme mohli pozorovat obrysy lidí v měsíčním světle, kterak se neustále přesazují, přesouvají svá zavazadla, vytahují z nich deky, lehají si kamkoli to jde a postupně usínají. Neznalí poměrů jsme se hrdinně schoulili s úmyslem spát, abychom se po pár hodinách v průvanu mezi nezavíratelnými okny schovali před celým světem do spacáku. Jak jsem zjistila ráno, schovali jsme se bohužel před vším, kromě neznámých živočichů v opěradlech, kteří mě pokousali. A prý, že to je první třída.