(FK) Když vás něco pohltí a okouzlí, budete sobečtí a čas se vám nebude chtít trávit popisováním věci/osoby/země, do které jste se čerstvě zamilovali ostatním lidem. Budete s ní/s ním/ s tím/ tam trávit každou minutu. A tak mě omluvte, že se mi do dalších řádků příliš nechce, vidím se někde jinde než za stolem s počítačem, ale moc dobře vím, že o kus Senegalu na vašich monitorech vás prostě nemůžeme ochudit.
Pohled na každé místo, kam přijedete, utváří z velké části to, odkud jste přijeli. Nám se podařilo zachytit Senegal jako sousední stát Mauretánie a byl to velký třesk pro všechny naše smysly. Ačkoli za vším stále stojí z 80ti procent islámské dogma, v hlavním městě Dakar to spíše jen instinktivně tušíte, než vidíte. „Černá afrika“ se od té severní liší nábojem, který bílému evropanovi dává inspirativní kulturní elektrošok, kamkoli se pohne.
Každý den stačilo vyjít na ulici a počkat, kam nás náhoda zavane nebo samozvaný průvodce zavede. Naše rána zpravidla začínala na lavičce před stánkem, kde se místní schází na levnou snídani, pár slov a prohlédnutí (starých) novin. Za necelou dvacku nám pan majitel, o kterém by se dalo říct, že se usmívá pod fousy, kdyby je měl, podával skleničku nescafé s našlehaným kondenzovaným mlékem a čerstvou bagetu s máslem zabalenou v papíru. A my jen tak seděli, probouzeli se a vzpomínali, co že jsme to dneska chtěli udělat/vyřídit/stihnout. Pokud by naším denním plánem bylo nakupování, mohli bychom posedět jen o chvíli déle, než je třeba ke snězení snídaně a jistojistě bychom měli vše, co potřebujeme. Za, řekněmě, 15 minut jsem si stihla poznačit následující sortiment, jež se nám kolemjdoucí prodavači snažili nabídnout: pásky, brýle, kšiltovky, kabelky, hodinky, tradiční senegalské kytary, bubínky, prodlužovačky, čištění bot, trička, parfémy, nože, panenky, korálky, obrazy, ovoce, kredit do telefonu, holicí strojky, mýdla, umělé stromečky, baňky a nafukovací Santa Clause. Nekoupit si nic z výše uvedeného znamená každého přičinlivého obchodníka minimálně dvakrát zdvořile odmítnout a kývnout na jeho usměvavé „a la prochene fois“ – tak třeba příště.
Milým překvapením pro nás bylo zjištění, že Dakar je město, kterým je prostě fajn se procházet. A tak jsme chodili. Na trhu, kde Bob nemohl sehnat sandály pro své nohy s nadstandardně dlouhým palcem se nás ujal Omar, chlapík samá ruka samá noha, snášel všemožné modely z ostatních stánků, organizoval, vysvětloval a poletoval. Jakožto samozvaný průvodce, který si denně musí zapamatovat několik nových jmen svých nových přátel, kteří mu zase za pár dní zmizí tam, odkud přiletěli, mě v rámci paměti šetřícího opatření přejmenoval na Madam Bob. A pak už si nás nechal.
Tak jsme chodili s Omarem. Proplétali se mezi místními žluto modrými ručně malovanými autobusy a umělou vánoční výzdobou. Na chodník jsme se vešli jen málokdy, protože zde slouží jako prostor k rozložení zboží k prodeji, popřípadě ke spánku. Courali jsme se stínem přes poledne ve snaze najít knihkupectví s novým vydáním průvodce Lonely Planet a kupovali jsme zvláštně kořeněné Kafé touba za dvě koruny na každém rohu, protože Omar věřil, že je to dobré na jeho problémy s očima. Na chvíli jsme byli přítomni křestu a současně propagaci nového CD, to když kolem nás projela Avia polepená promo plakáty naložená aparaturou a tančícími lidmi. Jméno zpěváka jsem si bohužel nestihla poznačit. Připletli jsme se zadarmo na výstavu umělce jménem Yaovi Didier Zingam a viděli tak úplně odlišný přístup k symbolice barev. Byli jsme pozváni na zkoušku bubenicko tanečního představení, kde jsem otevřela pusu dokořán a zavřela ji, až s posledním rozmáchlým pohybem ebenové paže, jejíž djembe udávalo rytmus všem hudebníkům. Rozhodnutí naučit se kouzlit hypnotický rytmus na tři doby, alespoň vzdáleně podobný tomu, kterým mě paralyzovali dreadatí černoši bylo na snadě. Divoký tanec často blízký akrobacii škrtám ze seznamu „k naučení“ rovnou, tuším, že i po měsícíh tréninku bych vydržela sotva tři takty.
Celodenní promenádování městem jsme přerušovali laskáním chuťových buněk na zdejších trzích, kde v době oběda přicházejí ženy s domácí Yassou, Mafe a Thiboudien navařených v obřích mísách a jako na běžícím pásu z nich rukama ulamují kusy jídla a skládají je hladovým místňákům na talíře. Základem všech tří jídel je pokaždé jinak kořeněná rýže a k tomu
– kuře nebo ryba v cibulovo-hořčičné omáčce (Yassa)
– ryba zalitá šťavnatou vařenou zeleninou (Thiboudien)
– dušené hovězí maso v arašídové omáčce (Mafe)
Specialitou k pití je pak Žem žem – čerstvá šťáva ze zázvoru, někdy tak ostrá, že je potřeba ještě další limonády na zapíjení. Dalšími objevenými dobrotami byl půlkilový kyblík vanilkového jogurtu s jáhly, zvaný kagri společně s limonádou Gazelle tak obyčejnou, až Čech musí zatlačit slzu nad vzpomínkami z dětství.
Že jsme se měli dobře, je zřejmé, snad se vám podařilo zachytit i to, jak moc dobře jsme se měli. Po této krátké poeticko atmosférické chvilce zvu ke klávesnici oblíbeného sportovního reprotéra Boba, aby vám v dalším příspěvku vylíčil nezapomenutelné chvíle, jež jsme strávili na ochozech zápasnického stadionu.
