(FK) Trvalo to o pár dní déle, než jsme plánovali. Vypravit se z Limbe, které nás objalo svou pohostinností na třídenní horský trek s cílem pokořit Mount Cameroon nebyl lehký úkol. Znáte to, všechny ty přípravy. Musíte mít správnou výbavu, pevné boty, impregnovanou pláštěnku, funkční tričko, co pot propustí ven a samo zůstává suché, seřízený batoh, aby správně seděl na zádech a hlavně – pořádnou zásobu energie. Měli byste se dobře vyspat, večer předtím neflámovat a rodičové by si vzpomněli určitě na mnohá další doporučení. Zvlášť když se chystáte zlézt nejvyšší horu západní Afriky, která je zároveň jejím nejdeštivějším místem. Vyrazit na trek prostě není to samé, jako vyrazit do parku, to dá přece rozum.
Veškeré rady a vlastní předchozí zkušenosti jsme si vzali k srdci a konečně řádně nasnídaní v horské výstroji, s batohy nabalenými vším potřebným, s tkaničkama pevně utaženýma a hůlkama v rukách, raději s předstihem než později postávali před kanceláří, kde nás měl vyzvednout průvodce a dva nosiči. Mít vlastního nosiče je nutností zejména proto, že poslední voda je ve výšce 2000 m. nm., kde se musí nabrat dostatek do zásoby na další den a půl. Pro dva lidi je to něco kolem devíti litrů. Ač ani jeden z nás není nadšené ranní ptáče, když jde o hory, je to přece něco jiného. Našinec je zvyklý vyrážet za svítání, honem honem, ať už to vyběhnem.
Naše smluvená horská garda dorazila včas, přesně o půl osmé. Teprve pak se ale nosiči začali ležérně shánět po vlastních potravinách a courali od stánku ke stánku ve snaze něco nakoupit. Zato průvodce, maličký starší chlapík ve vycházkových kalhotech a košili pobíhal sem a tam pln netrpělivosti a energie. Včera ho z vrcholu vyhnal silný déšť, dnes se očividně nemohl dočkat až na něj zase vyhopsá. Dorazili nosiči s nákupem a vše se zdálo být připraveno. Musím přiznat, že mě poněkud podivila jejich výstroj, ale byla jsem si jistá, že se jistě někde minimálně přezují. Taxík nás odvezl do výchozího bodu, nad město Buea, do výše téměř 1000 m. nm.
Bez větších průtahů jsme se vydali svižným tempem po úzké vyšlapané cestičce směrem k lesu a tu mi došlo, že dva mladíci na sobě mají přesně to, v čem chtějí vrchol zdolat. Tedy kraťasy, tričko, na nohou žabky. Abych jim nekřivdila, nakonec se oprvadu přezuli. V první výškové chatě nechali zablátěné žabky a vyměnili je za gumové sandálky na jednu titěrnou přezku, které u nás, co já vím, používáme při koupání, abychom se neodřeli. Jako ochranu před deštěm později navečer jeden z nich vytáhnul slušivé sako, druhý pak šusťákovku, kterou jsme určitě každý měli v letech osmdesátých. Svědčila o tom vyšisovaná růžovo-fialová barva a zteřelý materiál. Vykračovali si lehce, obeznámeni s každým kamenem na cestě a v rychlosti jim nebránila ani skutečnost, že více než deset kilo svého nákladu přepravovali: jeden ve starém vojenském batohu, který sám o sobě vážil dobře přes tři kila, druhý ve velkém pytli od rýže, ke kterému byly přišity kšíry na ramena. Průvodce poskakoval po cestičce s naditým lodním vakem.
Samotná hora Mount Cameroon, stále funkční sopka, je zajímavá také svou polohou. Tyčí se nad okolní vesnice pouze třicet kilometrů od pobřeží, díky čemuž je nutno na její vrchol vystoupat téměř od hladiny moře. Prvních tisíc výškových metrů za vás zvládne taxík, ale dále už je rychlé a příkré stoupání jen na vás a vaší schopnosti aklimatizace. První noc se zpravidla tráví v přístřešku ve výšce 2800 m. nm., odkud se ráno vyráží až do samotných 4090 m. nm. Právě příkrost stoupání bez možnosti zůstat déle v jedné výšce a zvyknout si na rychlou změnu zřejmě způsobilo, že vrcholu dosáhla jen zdatnější půlka našeho týmu, kterou ještě tímto plácám po zádech. Já to zapíchla tři sta výškových metrů pod vrcholem s úpornou bolestí hlavy.
Jinak ale nebylo nic, co by naši výpravu vzhůru a dolů kazilo, počasí nemohlo být lepší, o krajině vypovědí více fotky. Snad jen vědomí, že kluci nosiči to při závodu na vrchol a zpět běhají ve své gumové obuvi za pět hodin, nám maličko ubralo sebevědomí.
