Trn z buše v oku Václava Klause

(bob) Po přečtení článku „Žirafy budou mít dobrý rok“ (k přečtení zde :  http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-klaus.php?itemid=5512) jsem si řekl, že to prostě musím vidět : žirafy, které nadzvedly prvního syna ČR. Nedaleko hlavního nigerského města se volně pase poslední stádo žirafy západoafrické (http://en.wikipedia.org/wiki/West_African_Giraffe), kterému se díky ochraným opatřením daří opět rozrůstat. Původně jsem chtěl na tomto místě s VK polemizovat, ale nechám si případné argumenty do komentářů, pakliže by někdo s VK souhlasil.

20100209_niger_0011

Večer ale patřil jedněm z nejúžasnějších tvorů na této zemi. Víc než anatomická podivuhodnost nás na žirafách přitahovala ostentativní mírumilovnost a plachá zvědavost, s kterou nám dovolili se mezi nimi volně procházet. Byl to krásný večer. Jsa člověk mála slov, dám prostor ještě FC. Zamýšlená filipika proti VK, fanatickému liberalismu a pokrytectvím na druhou vyžaduje spravedlivý hněv, který se však při vzpomínce na „něžné obry“ dočista rozplynul.

A vůbec, kdyby na tom (zviřátkách, romantice africké buše a (bio)diverzitě) něco nebylo, proč by se lidi jako VK na to v tý televizi koukali.

20100209_niger_0074

(FK) Co se žiraf týče, nemohu jinak, než změnit Bobův polemický tón na notu dětského úžasu. Ale pěkně popořádku. Niger jsme viděli z okna autobusu, z taxíků v hlavním městě, a ze sedla motorky hledající ve zdánlivě nekonečné buši ony dlouhokrké tvory. Naše pobývání v něm se rozprostřelo právě mezi tyto pohledy.

Z malijského Gaa jsme se vydali na poměrně krátkou a rychlou cestu do hlavního města Nigeru. Krajina se změnila sotva znatelně, rozsáhlé oranžovo-žluté písečno-travnaté plochy Sahelu nás doprovázely až do samotného Niamey, které je díky řece svěže zelené. Zpestřením této cesty byly tři výjevy:

– stohlavá stáda bílých a černých krav s obrovitánskými rohy a hrby na zádech, majestátně se procházejících napříč cestou.

– velbloud se svázanýma předníma nohama poskakující před autobusem ve snaze nebýt sražen, stylem pohybu připomínající Gumídky po vypití hopsinkové šťávy

– spolucestující ženy etnika Fulu, vymykající se vysokou postavou s indiánskými rysy, potetovaným obličejem a účesy ne nepodobnými punkové kultuře, všem dosavadním černým obyvatelům afriky, které jsme viděli. Dokonce i jejich nejmenší děti měly vlasy nad ušima a na temeni hlavy vyholené a ze zbývajícího číra upleteny copánky. Pobíhaly nahé kolem autobusu a jejich potetované malé nožičky byly jednoduše k sežrání.

Niamey nás mile překvapilo, přestože naším jediným úkolem bylo dostat (co nejlevněji, nejrychleji, nejspolehlivěji, nejméně komplikovaně) nový foťák z Honkongu doprostřed Afriky, čas strávený čekáním bylo čím naplňovat. Ulice centra města pulzovaly spletitými tržnicemi, lidé byli milí, muzeum kvalitní, hyeny v přilehlé mini zoo ošklivé, ale fascinující, bazén místního luxusního hotelu osvěžující, ale hlavně – součástí našeho ubytování byla i kuchyňka, a tak došlo i na boloňské špagety, tušíme, že s mletým vebloudem.

Čím ale tato opomíjená chudá země zůstane pro mě, je první zhmotnění dětských snů, o kterých si dlouhá léta myslíte, že jsou jen hloupými fantaziemi, které se neplní.

Za žirafami ve vesnici Kouré jsme se vydali s průvodci na motorkách před západem slunce. Kličkovali jsme vyprahlou buší, pod koly praskaly suché větvičky nízkých keřů a šustila uschlá žlutá tráva. Když už jsme se začali obávat, že nebudeme mít to štěstí, rozhlédli se průvodci z koruny stromu po okolí a … zahlédli je!

Tušíc, že se nezmůžu na racionální úkony, umluvila jsem Boba k focení mým aparátem a pak jenom s úžasem pozorovala stádo (řekněmě) sedmi divokých krásek a krasavců, klidných a vznešených, kterak se elegantní chůzi s pohledem upřeným do dáli promenádují od akácie k akácii. Nebýt přesvědčena o tom, že to nikoho nezjímá, veřejně bych si tady vzdychla, ach …