(bob) Na severu Kasamanky, zelení kypící části Senegalu protkané říčkami, hned pod hranicí s Gambií leží vesnička Abené. Poklidný život obce je narušen vždy kolem Silvestra, kdy do vesnice zavítá každý, kdo umí na něco hrát, aby se zůčastnil sedmidenního festivalu hudby a tance. Místní rytmus je udáván především djembe a jinými bubny, nechybí ani xylofony atd. Sjíždí se bílý (turisti, hudebníci a zevlové), ale i černý (turisti, hudebnící a kšeftaři) a hlinitá cesta mezi vesnicí a mořem je svědkem všeobecného cvrkotu. My však přijeli kvůli oslavám Nového Roku, které jsou vyhlášeny hromadným bubnováním na pláži.
All posts by Bob
Pěsti ve dne
(bob) Hlásí se zvláštní Bob-reportér přímo z Dakaru, z dějiště v pořadí již X-tého odpoledne věnovaného senegalským zápasům. Do startu prvního souboje zbývá ještě několik hodin, ale u okénka stojí již fronta na lístky a stadion se plní. Severní tribuna se prohýbá pod dvěma skupinami fanoušků oblečených v bílé a žluté dresy, kteří rytmicky a extaticky povbuzují své favority promenující se okolo pískového kolbiště doprovázeni svou družinou.
Rallye Žižkov-Dakar
(FK) Když vás něco pohltí a okouzlí, budete sobečtí a čas se vám nebude chtít trávit popisováním věci/osoby/země, do které jste se čerstvě zamilovali ostatním lidem. Budete s ní/s ním/ s tím/ tam trávit každou minutu. A tak mě omluvte, že se mi do dalších řádků příliš nechce, vidím se někde jinde než za stolem s počítačem, ale moc dobře vím, že o kus Senegalu na vašich monitorech vás prostě nemůžeme ochudit.
Město, co se houpe v bocích
(FK) Necelou hodinu poté, co jsme v pasech měli v ručně vypsaná senegalská víza už jsme seděli namáčknutí v taxíku směrem na hranice a křičeli na řidiče, ať jede sakra pomaleji. Po unylých dnech strávených v mauretánském Nouakchottu nás sousední země proslulá rytmy bubnů lákala a my se propadli v příjemné očekávání. Po nečekaně krátkých formalitách na obou stranách hranice jsme špinaví tak, že jsme si na oblečení mohli malovat do vrstvy prachu obrázky, naskočili do luxusního mercedesu bláznivého mauretánského profesora matematiky a nechali se odvézt do Saint Louis. Okraje větších měst jsou všude víceméně totožné, stejně tak příjezd do tohoto byl podobný ostatním. Ovšem ve chvíli, kdy jsme těsně před setměním vystoupili na životem tepající ulici lemované francouzskými koloniálními domy s balkónky, se nám nepochybně zvětšily oči, abychom lépe viděli, a natáhly uši, abychom to všechno lépe slyšeli.
Čo robiť v Nuakšotu?
(bob) Jsou města tak pěkná a fotogenetická, že se vám foťák přímo dere z brašny a kamkoliv jím namíříte, máte zaručeně pěkný obrázek. To ovšem není případ Nuakchottu. Jsou města tak odpudivá, až jsou fascinující a eo ipso fotogenetická. Fotit v nich sice vyžaduje trochu kuráže, ale jakmile se do toho dostanete, výsledky budou vaši odměnou. Želbohu, Nuakchott není ani dostatečně odpudivý. Tímto se chci omluvit, že jsem nedostál fotografické cti a nic jsem nevyfotil.
Čundr na pískovišti
(bob) Tož sme si řekli, že někde ty prachy za velbloudy (rozuměj trek s velbloudy) utratit musíme a proč ne třeba uprostřed Sahary. „Uprostřed“ je míněno obrazně. Pochybuju, že geometrický prostředek je něčím zajímavější, než okolí pohoří Adrar v lůně mauretánské pouště. (Na úvod třeba vysvětlit, že lidová představa pouště jako moře písku je lehce mimo. Písek pokrývá jen zlomek Sahary a z toho jen část je zvlněna v duny. Zbytek je poušť kamenitá neboli hamada.)
Přízrak města v kouři a písku (a supi v zádech)
(FK) Jedna věc vás v Nouadhibou potěší zcela jistě. Je to vědomí, že tady nebudete muset zůstat dlouho. První město za Mauretánskou hranicí je přístavem těch, kteří právě přijeli a nechtějí hned první den či noc strávit cestováním jinam. Uprostřed pouště se vám stěží podaří uvěřit, že velbloudi pojídající odpadky, kozy promenádující se ulicemi, lidé postávající před zaprášenými obchody a obydlí postavená z kartonů, která se zjeví hned, co uhnete z jediné hlavní silnice nejsou jen hříčkou vaší fantazie. V neutěšeném Nouadhibou vystupuje usměvavá lidskost jeho obyvatel jako záchranná berlička, po které skočíte a odmítnete se pustit.
Continue reading Přízrak města v kouři a písku (a supi v zádech)
Nuda, písek, písek, nuda, hranice
(FK) Přesouváme se každých par dní stovky a tisíce kilometrů auty, autobusy a vlaky a čas strávený se sluchátky v uších a pohledem skrz okno nám utíká čím dál tím rychleji. Jsou ale silnice, vedoucí krajinou, jenž vám nedá klidně si číst nebo jen tak sedět. Jednou z nich je jediná asfaltová silnice vedoucí tisíce kilometrů Západní Saharou. Jedinými připomínkami člověka, jakés takés civilizace a vůbec života, jsou benzínky co x set kilometrů a stanice Marocké armády kontrolující náš pas. Poušť vám dovolí vidět věci, kterých byste si jinde nemohli všimnout.
Tam, kde ční červený kamení (ochutnávka)
(FK) Přidáváme pár fotek z treku v marockém High Atlasu, kolem hory M’Goun. Výhledy byly parádní, kaňony kouzelné, průvodce nás opíjel fíkovicí, Berbeři nás hostili ve svých skromných příbytcích čajem a jednomu z nich jsme ošetřili pořezanou ruku. Oslavujme slivovici jakožto dezinfekci a mašličky z náplastí místo sešívání. Více snad někdy příště.
Je libo opičku či polívčičku?
(FK) Když vás do jakéhokoliv města přiváží vlak, máte jedinečnou možnost vidět, jak se postupně skládá do soudržného celku. Marrakech pomaličku vyvstával z (polo)pouštní krajiny. Jako první se na za oknem zjevily osmamělé domečky, stejně pískově červené, jako země, ze které vzrostly. Pak chvíli nic, aby za chvíli naši pozornost upoutala vyprahlá pláň s fotbalovými brankami. Následovaly spletité bludiště nízkých příbytků z hlíny, pneumatik, plastu, dřeva, zkrátka z čehokoliv, z čeho můžete postavit čtyři zdi a střechu nad hlavou. Někde z nitra tohoto slumu se kouřilo a na jeho okrijích posedávaly mezi skládkami plastových lahví ušpiněné děti. Pak už se nám jedno ze čtyř marockých královských měst složilo před očima bleskově – zástavba krychových domečků z nepálené hlíny a první zdobená obydlí. První ploty, první palmy, první měšity. Když nás nádraží pohltilo do nablískané haly, aby nás hned nato vypustilo gigantickou prosklenou bránou na ulici, stáli jsme uprostřed nové čtvrti. Taxikáři se poprali o naši přízeň a dirhamy, aby nás jeden vyvolený odvezl skrze upravené ulice lemované palmami a luxusními hotely s islámsými věžičkami, až do starého centra – mediny. V hotelu jsme se vyškrábali se do pátého patra, shodili batohy … a shlédli dolů.